11.Umím číst z myšlenek a je to stejné jako četba z knih

27.04.2018

Důkaz, že myšlenky minulé je možné přečíst, si přiblížíme v následujícím příběhu z mojí praxe

Myšlenky minulé získala a použila ku pomoci

Pomoc u mě hledat nešťastný muž, pan Roman a následně mi dovolil jeho příběh publikovat. 

Vyprávěl, co ho potkalo a následně mi dovolil jeho příběh publikovat. O co šlo? Jeho čtrnáctiletá dcera ho udala na policii, že ji znásilnil. Muž bezradně pokrčil rameny a dodal, že nechápe, proč to udělala, že je to nesmysl, že by jí nikdy neublížil. Paralyzovaný tím, co se dělo, zoufalý, nešťastný - protože mu hrozil soud a možná i vězení - mě požádal, jestli bych mu mohla pomoci.

Nejhorším traumatem pro pana Romana bylo; proč to dcera udělala, proč ho udala, když jí samozřejmě ani v nejmenším neublížil, vždyť se jí ani nedotkl? Stále tuto otázku opakoval. Nemohl se jí zeptat přímo; policie nařídila - pod hrozbou okamžitého uvěznění - že se k ní nesmí přiblížit. A dcera sama se ho stranila, nebrala telefony, nechtěla s ním mluvit.

Protože pan Roman nehledat výhody jenom pro sebe, ale ptal se v duchu věty: Co mám pochopit a co změnit, aby život (všech zúčastněných) směřoval ke štěstí?, mohla jsem mu pomoci. Vzala tužku a papír a sdělovala jsme mu Informace z Knihovny Lidstva písemnou formou:

"Dcera se tak chová, protože se stydí. Na policii šla kvůli matce, ta ji k tomu přemluvila - "přitáhla". A ta to udělala z nenávisti k vám, je to její pomsta za to, že jste od ní odešel. Je zvrhlá až sadistická, nebude s vámi mít slitování, nečekejte, že to odvolá. Je teď v takovém stavu, že je vůči vám schopná udělat cokoliv, aby vás zničila, s tím počítejte". Díval se na mne a říkal: "Já jsem to opravdu neudělal a nemohu uvěřit, že žena může být tak zlá a zaplést do toho i dceru. Je to tak strašné a navíc se nemohu ani bránit. Nikdo mě neposlouchá, nikdo mi nevěří. Policie mě vyšoupla ze hry: až do soudu nesmím s dcerou promluvit. Jak se k ní přiblížím, tak mě zavřou a ona se mi navíc vyhýbá. Co mám dělat?" A tak jsem v psaní pokračovala dál: "Dceru teď nechte, je to pro ni taková hrůza, že by vám stejně nic neřekla. Podřídit se rozhodnutí matky je úplně něco jiného nežli to pak v praxi provést. Udání na policii, kdy se dostala do situace, že musela lhát a očerňovat vás, pro ni bylo traumatem a zátěží. Navíc se děsí i toho, že policii lhala, a samozřejmě jí došlo, co způsobila vám. Neví čí je, teď se s ní nedomluvíte, i kdybyste se spolu viděli. Dejte jí čas, ona se z toho dostane, ale teď ji nechte, nic by vám neřekla."

"Co mám tedy dělat?" ptal se dál. "Policie vám nevěří", řekla jsem " kdybych mohla, tak bych tam došla a všechno jim vysvětlila, přišel jste k tomu jako slepý k houslím. Ale to bohužel nejde, nevěřili by mi, byla bych pro ně blázen. Nejsme na tom tak, aby moje zjištění pro ně mělo nějakou váhu. Nebrali by je. Já vím, že jste nevinný.

Nabízím Vám cestu, která jediná vás může zachránit: uvolníte energie kolem sebe, pošlete do situace co nejvíc Světla.

Sevřeli vás do kleští: policie, manželka i dcera. Musíte sevření uvolnit, jinak vás zničí. Všechno jim to odpusťte. Dělejte to stále a opakovaně, věřte v Dobro, proste o vysvětlení celé situace, to je jediná šance, jak se z toho vyvléknete. A taky máte šamanské schopnosti." Otočil se na mě a nerozuměl. "Já taky nevím, co ony šamanské schopnosti znamenají. Asi jste byl v minulosti šaman či co. To se mi někdy stává, že sdělím věc, která v tu chvíli není jasná, ale ono se časem ukáže, co to znamená." Popřála jsem mu, ať mu vše dobře dopadne a každý jsme šli svou cestou.

Opět jsme se viděli asi za dva roky

Přišel mi ukázat malou dcerku z nového manželství a taky mi poděkovat: jako dárek přinesl pírko z výra - a dovolil mi vše publikovat. Byl jiný, zářil štěstím a vypravoval: "Tenkrát k mému odsouzení nedošlo. Dělal jsem všechno, co jste mi řekla; odpouštěl dceři, policii i bývalé ženě. Stálo mě to hodně úsilí. Dceru jsem potom ještě dlouhý čas neviděl. Zhruba po roce jsem jednou večer dostal nesmírnou chuť jít do lesa. Sedl jsem si pod strom, všude byla tma, něco se se mnou dělo - asi jsem byl fakt někdy šamanem. Les byl zvláštní a já jsem najednou věděl, že se zítřejší den něco stane. Netušil jsem, co to bude, ale věděl jsem, že to bude Něco s velkým N. A pak to přišlo: satisfakce, zadostiučinění za všechno to utrpení a příkoří! Druhý den zazvonila u mých dveří dcera, za všechno se mi omluvila a poprosila mě, jestli by s námi mohla bydlet. Odešla od mámy. Od té doby žije s námi a jsme nesmírně šťastni. Vlastně jsem vám přišel poděkovat: Vy jste byla jediná, kdo mi tenkrát věřil..."