3.Na co si rukama nesáhneme? Jde o naši cestu 

06.05.2018


Součástí našeho života je i neviditelná realita

Že život není jen to, co si přibližujeme pomocí svých pěti smyslů, ale existuje i realita pro lidské oko neviditelná, to jsem po dlouhou část svého života nevěděla. Jde totiž o realitu skrytou natolik, že ji neobjevili ani vědci. A protože ji vědci nezměřili, nezvážili, ani nedoložili výpočtem, tak nám o ní nikdo nic neříká: neučíme se o ní ve škole, nepočítáme s jejím působením. 

Chováme se jako lidé, kteří si vzali do hlavy, že chození po stěně nebo po stropě zrealizují, protože chtějí. A výsledek? Drápeme se na stěnu a nemůže přijít nic jiného nežli opakující se pády na ústa. Proč to děláme, když víme, že tudy cesta nevede? Protože jsem se tento postup naučili od předchozích generací... Dělali o naši dědové a babičky, i jejich předci, a nerozumný postup soužití se nám zaryl hluboko pod kůži. Se zákonitostmi Božími se pereme na každém kroku a říkáme tomu špatné mezilidské vztahy. 

  • Nepochopení mezi lidmi v rodinách, v rodech, v celé společnosti i mezi národy s dovětkem, že za všechno špatné mohou problémoví lidé kolem nás, se stalo celosvětovým zvykem.

Nejsem výjimkou, zprvu jsem žila přesně v tomto duchu

Narodila jsem se do rodiny, v níž jsem postrádala pohodu. Nikdo mi nevysvětlil, že jsem na svět nepřišla ani náhodou ani zbytečně a konkrétní rodinu nemám za trest, nýbrž je to pro nás všechny, kteří jsem se v ní sešli - pro rodiče, sourozence i pro mě - nejvýživnější učební prostředí, ve kterém jsme dostali šanci zvládnout každý svou učební látku. O své učební látce jsem nic nevěděla nejenom po celé své dětství, ale ani v dospělosti. Kdyby mi tehdy - když jsem za jedinou pravdu měla svoje osobní měřítko - někdo řekl o Moudrosti Vyšší, kvůli které jsem se narodila, kterou mám poznat a dokonce ji mám za úkol i šířit mezi lidmi, nevěřila bych mu ani slovo. K tomu jsem se dostala, až když mi došlo, že jsem jako "míč" až po okraj naplněný nerozumnými představami a popletenými závěry a stejně jako míč jsem se koulela z jednoho rohu do drhého, do všeho jsem narážela a od svého hloupého počínání jsem byla celá rozbolavělá. 

Byla jsem jako míč naplněný nerozumnými představami o životě - byla jsem plná zmatku, vzteku, vin, z čehož jsem se záhy těžce rozstonala

"Míč" jsem si začala plnit tíživými myšlenkami (pískem) už od dětství. Čím konkrétně? Hlavně vinami. Ty jsem totiž podsouvala matce, vinila jsem ji z nepohody, která u nás vládla. Už jako malé dítě jsem vycítila nelásku v jejích větách, kterými jakoby do otce zapichovala nůž. Byla v nich útočnost, zesměšňování, ponižování. A on mlčel, stahoval se do sebe nebo situaci neustál a vybouchl. Hádky, nedorozumění, byly u nás na denním pořádku. Jenže já jsem viděla jen povrch situace, nevěděla jsem, že se matka trápí, že není ve vztahu spokojená a neumí se s rodinnou situací vyrovnat jinak nežli tím, že na otce útočí. Situaci jsem viděla jednostranně: matku jako viníka a otce jako oběť. S otcem jsem si rozuměla, přimknula jsem se k němu a stála po jeho boku. Nemohlo přijít nic jiného nežli to, že matka útoky směřovala i na mě. 

Nevlídnost rodinného prostředí jsem prožívala natolik tíživě, až jsem se z toho v předškolním věku vážně rozstonala: upadala jsem do bezvědomí a nechtělo se mi vracet se zpátky. Lékaři můj stav diagnostikovali jako revmatickou horečku. Nikdo - ani oni ani rodiče - netušili, že nemocí volám po láskyplnějším prostředí, že odmítám takovouto formu soužití s nimi sdílet, že jim sděluji: Já tady s vámi nebudu!

Nikdo mě nenaučil odpouštět

Že jsem se narodila do takovéto rodiny a takového rodu, kde mi nikdo nevysvětlil, že v silách dítěte není naučit rodiče moudrosti a láskyplnosti? Že jsem potřebovala ustát to, co se u nás dělo - nehroutit se z toho, sebe posílit a zvládat dětství bez vin a trápení? To by se mi bylo povedlo jedině tehdy, když bych získala nad probíhajícími situací nadhled, když bych byla nad nimi, výš, aby na mě neměly zraňující dopad. Jenže k nadhledu vede jediná cesta: odpouštění. A to mi v dětství nedošlo. A vedle mě nebyl nikdo, kdo by mě k němu přivedl.

Protože jsem z "míče" naplněného až po okraj vinami a trápením jsem po celé dětství nevysypala ani zrníčko, přenesla jsem si svůj úkol (být silnější a naučit se mít nad probíhajícími situacemi nadhled) až do dospělosti. Nabídka možné změny - z nešťastného člověka, který se zlobí a trápí, vyspět v sebevědomou osobnost - dále pokračovala.