JAK SI PŘIVODÍME "ZÁZRAČNÉ" VYŘEŠENÍ NAŠICH TRÁPENÍ:

 

Některé příběhy jsou až neuvěřitelné... A přitom jde vždy o jedno: o sílu lásky. O lásku coby nejmocnější energii světa, která "rozmetá" či spíš elegantně rozpustí i to nejpříšernější zlo. 

 

V tomto případě lásku rozhojnil pan Roman. A to tím, že odpustil podlé manželce úplně všechno. Tím poslal do celé situace světlo - a to se prosadilo. Pírko, které mi věnoval, mám ještě schované...   

 
 
 
 
 

PŘÍBĚH S DOBRÝM KONCEM ANEB "SVĚTLO", KTERÉ HORY PŘENÁŠÍ (příběh z mojí praxe)

 

Nepříjemné záležitosti se nevyhýbají nikomu. Když přijdou, často nevíme, kudy kam. Podobně jako pan Roman, který u mě hledal pomoc. Působil zoufalým dojmem; byl na pokraji svých sil, nevěděl jak dál - hrozil mu soud a možná i následné uvěznění.

 

Když hledáme cestu z tíživé situace, pomoci nám může představa člověka jakožto světelné bytosti. Kdo se snaží o dobré věci, ten víc září. Kdo naopak momentálně moc dobré věci nedělá, je temný, černý. To jsem vysvětlila panu Romanovi. I to, že pokud chce probíhající situaci pomoci, aby dopadla řádně (aby vyšla najevo pravda a zlo dál nepokračovalo), měl by ze sebe vysílat co nejvíc světla. Co to znamenalo v praxi? Udržet si nadhled, zůstat v klidu, nebát se… Ale protože si pan Roman žádný nadhled v této situaci neudržel, byl v neklidu, bál se  - co probíhalo, ho totálně srazilo na kolena - měl na výběr: buď si svůj současný temný stav ponechá (ale potom nenabídne své světlo k řádnému vyřešení stávající situace) anebo sebe co nejvíc prosvětlí a tím své světlo vpustí i do nepříjemné situace. Rozhodl se pro variantu druhou.  A co pro to musel udělat? Odpustit. Sobě, všem, všechno. Musel dokola, stále, opakovaně všechno všem zúčastněným odpouštět, až temno kolem sebe rozpustil a začal zářit.

 

A co se vlastně v jeho životě dělo? Jeho čtrnáctiletá dcera ho udala na policii, že ji znásilnil.

 

Nejhorším traumatem pro něho bylo, proč to dcera udělala, proč ho udala, když jí samozřejmě ani v nejmenším neublížil, vždyť se jí ani nedotkl. Stále dokola se na to ptal. Nemohl se jí zeptat přímo; policie nařídila, že se k ní nesmí přiblížit. A dcera sama se ho stranila, nebrala telefony, nechtěla s ním mluvit. S panem Romanem jsem se setkala v době, kdy se u mě objevil dar informace sdělovat skrze tzv. automatické psaní. Stačilo splnit několik podmínek a psaní fungovalo.  Jednou z podmínek byla upřímná touha tazatele proniknout k pravdě, dále pak chuť věci čestně zvládnout… Vše pan Roman splňoval.  Vzala jsem tedy tužku a papír a začala psát: „Dcera se tak chová, protože se stydí. Na policii šla kvůli matce, ta ji k tomu přemluvila - „přitáhla“. A ta to udělala z nenávisti k vám, je to její pomsta za to, že jste od ní odešel. Je zvrhlá až sadistická, nebude s vámi mít slitování, nečekejte, že to odvolá. Je teď v takovém stavu, že je vůči vám schopná udělat cokoliv, aby vás zničila, s tím počítejte“. Díval se na mne a říkal: „Já jsem to opravdu neudělal a nemohu uvěřit, že žena může být tak zlá a zaplést do toho i dceru. Je to tak strašné a navíc se nemohu ani bránit. Nikdo mě neposlouchá, nikdo mi nevěří. Policie mě vyšoupla ze hry: až do soudu nesmím s dcerou promluvit. Jak se k ní přiblížím, tak mě zavřou a ona se mi navíc vyhýbá. Co mám dělat?“ A tak jsem v psaní pokračovala dál: „Dceru teď nechte, je to pro ni taková hrůza, že by vám stejně nic neřekla. Podřídit se rozhodnutí matky je úplně něco jiného nežli to pak v praxi provést. Udání na policii, kdy se dostala do situace, že musela lhát a očerňovat vás, pro ni bylo traumatem a zátěží. Navíc se děsí i toho, že policii lhala, a samozřejmě jí došlo, co způsobila vám. Neví čí je, teď se s ní nedomluvíte, i kdybyste se spolu viděli. Dejte jí čas, ona se z toho dostane, ale teď ji nechte, nic by vám neřekla."

 

„Co mám tedy dělat?“ ptal se dál. „Policie vám nevěří“, řekla jsem „ kdybych mohla, tak bych tam došla a všechno jim vysvětlila, přišel jste k tomu jako slepý k houslím. Ale to bohužel nejde, nevěřili by mi, byla bych pro ně blázen. Nejsme na tom tak, aby moje zjištění pro ně mělo nějakou váhu. Nebrali by je. Já vím, že jste nevinný. Půjdeme cestou takovou, která jediná vás může zachránit: uvolníme energie kolem vás, pošleme do situace co nejvíc světla. Sevřeli vás do kleští: policie, manželka i dcera. Musíte sevření uvolnit, jinak vás zničí. Všechno jim to odpusťte. Dělejte to stále a opakovaně, věřte v Dobro, proste o vysvětlení celé situace, to je jediná šance, jak se z toho vyvléknete. A taky máte šamanské schopnosti.“ Otočil se na mě a nerozuměl. „Já taky nevím, co ony šamanské schopnosti znamenají. Asi jste byl v minulosti šaman či co. To se mi někdy stává, že sdělím věc, která v tu chvíli není jasná, ale ono se časem se ukáže, co to znamená.“ Popřála jsem mu, ať mu vše dobře dopadne a každý jsme šli svou cestou.

 

Opět jsme se viděli asi za dva roky

Přišel mi ukázat malou dcerku z nového manželství a taky mi poděkovat: jako dárek přinesl pírko z výra. Byl jiný, zářil štěstím a vypravoval: „Tenkrát k mému odsouzení nedošlo. Dělal jsem všechno, co jste mi řekla; odpouštěl dceři, policii i bývalé ženě. Stálo mě to hodně úsilí. Dceru jsem potom ještě dlouhý čas neviděl. Zhruba po roce jsem jednou večer dostal nesmírnou chuť jít do lesa. Sedl jsem si pod strom, všude byla tma, něco se se mnou dělo - asi jsem byl fakt někdy šamanem. Les byl zvláštní a já jsem najednou věděl, že se zítřejší den něco stane. Netušil jsem, co to bude, ale věděl jsem, že to bude Něco s velkým N. A pak to přišlo: satisfakce, zadostiučinění za všechno to utrpení a příkoří!  Druhý den zazvonila u mých dveří dcera a poprosila mě, jestli by s námi mohla bydlet. Odešla od mámy. Od té doby žije s námi a jsme nesmírně šťastni. Vlastně jsem vám přišel poděkovat: Vy jste byla jediná, kdo mi tenkrát věřil...“

 

Nikdo nemůžeme vlézt do myšlenek druhému člověku a změnit jeho způsob přemýšlení např. z nečestného na česný, nemohl to udělat ani pan Roman vůči své manželce, když ho neprávem očerňovala. 

 

Ale schopnost být zářivými bytostmi, vyzařovat ze sebe energii lásky a pravdy, to dovedeme všichni. 

 

Svým světlem nemůžeme zaručit, že všechno skutečně dobře dopadne. Ale když zůstaneme temnými (uvízlí v bolesti a trápení) posíláme tím k situaci kolkovanou žádost, aby temná zůstala, temně se vyvíjela. 

 

Odpouštění, smíření se, nedomáhání se, aby bylo po našem, leč jasný postoj v lásce a v pravdě, to je Světlo, které hory přenáší, které „postrkuje Boží mlýny“, aby mlely rychleji a nenechávaly zlo dlouho vítězit.