ČLÁNKY DO ČASOPISŮ

 

4 články o partnerství: "JAK NAJÍT PRAVÉHO PARTNERA"

 
 

V článcích, které píši pro časopisy, vysvětluji vždycky díl "karmického učiva". Pokud zrovna nabízené téma řešíte, máte jedinečnou možnost vše pochopit až do dna. 

 

Moje články se pokaždé opírají o skutečné příběhy, co je v nich popisováno, to tak proběhlo. Tyto 4 články vznikly proto, že OSOBNĚ JSEM CESTOU HLEDÁNÍ PRAVÉHO PARTNERA PROŠLA, dlouhé roky jsem se trápila tím, proč ho vedle sebe nemám. Že jsem ho našla až po padesátce? PRAVÉHO PARTNERA JSEM NAŠLA AŽ TEHDY, AŽ JSEM SE SAMA STALA TOU "PRAVOU" a bylo možné se mnou dobře žít! V tom je celý zakopaný pes pořádného vztahu, v ničem jiném to není: PARTNER JE PŘESNÝM ODRAZEM TOHO, KDO JSME MY. 

Kdo začne mluvit o tom, co ho ve vztazích trápí, jak se k němu druzí nedobře chovají - mluví vždy a vždy jenom o úrovni, jakou dosáhl on sám. 

 

Takže NÁVOD JE SNADNÝ: hledáte-li pravého partnra, zapracujte na sobě, tím ze sebe přestanete vysílat energie pravého partnera odhánějící a pravý se objeví... ten můj přišel (když jsem toto konečně zvládla) za pouhé tři dny...   

 

  

 

JAK NAJÍT PRAVÉHO PARTNERA (4 dílný článek pro časopis Phoenix)

1.díl 

Existuje vůbec pravý partner?

 

V době minulé – pár měsíců po rozvodu – jsem se zamýšlela nad tím, kde najdu toho pravého muže. Lámala jsem si hlavu s tím, zda vůbec existuje. A jestli ano, jak je možné se k němu dostat? Pro radu jsem jela k panu Janu Konfrštovi (www.povidanisjanem.cz) a on mi řekl: Bohunko, s tím pravím, jste se minuli. Ty, jak máš ve zvyku, jsi koukala na zem, nezdvihla jsi oči a tak jste se minuli… Já jsem s ním mluvila a nezdvihla jsem oči? Ne, nemluvila, prošli jste kolem sebe, nekontaktovali jste se.

 

Tak jsem se rozhodla neklopit oči a toho pravého uvidět 

Nápověda z rozhovoru s Janem byla jasná: zdvihnout oči a rozhlížet se… až toho pravého uvidím.  Jenže když jsem se k tomuto rozhodla, hned jsem v sobě uslyšela slova: Ale ty nebudeš tou, která si partnera bude vybírat. Aha, zastyděla jsem se, já nesmím být tak chtivá! Aktivnější při seznamování je přece muž… Jenže když jsem po této své myšlence v sobě uslyšela slova: Ale ani on si tě nebude vybírat., byla jsem se svým přemýšlením v konci. Tak tomu jsem skutečně nerozuměla. Rozuzlení přišlo v následující větě: Budete vybráni.

 

Co znamená „budete vybráni“ a kde je pravý partner

Tyto dvě věci spolu souvisí: „vybráni“ a „pravý“. Co já jsem se s tímto tématem natrápila! Přemýšlela jsem, kde je ten pravý. A jaké by měl mít vlastnosti, co by už měl mít zvládnuté, abychom se k sobě hodili, abychom si rozuměli. A víte, že právě otázka: Kde je pro mě pravý partner? je brzdou, díky níž stojíme na místě a nikdy se s ním nesetkáme? Nevěříte mi? A já přesto tvrdím, že kdo přemýšlí a říká: „Kde je?“ a k tomu vymýšlí, jaké by měl mít vlastnosti, pravého partnera nenajde.

 

Budete vybráni…

Představte si dlaně rukou položené na desce stolu. A pod jednou dlaní je uvězněný muž, pod druhou žena. Tak vypadají dva lidé, kteří se chtějí setkat a ptají se: Kde je ten pravý? Chtěli by ho uvidět, setkat se s ním, vědí, že na to mají právo – jenže, a to JENŽE napíši klidně velkými písmeny: JENŽE zapomněli, že domáhat se pravého partnera je sice pokus možný, ale neplatný.

 

Být připláclí dlaní k desce stolu a žít krásné partnerství, to vskutku nejde k sobě.

 

Jako každá situace v životě – i tato – má řešení… Co tedy udělat, abychom toho pravého či tu pravou potkali? Musíme se přestat ptát: Kde je ten pravý? Je třeba navždy s touto otázkou přestat – a změnit ji na úplně jinou! Trvale a opakovaně se ptát na jediné: Kde jsem já?

 

Kde jsem já?

Jsem žena držící se při zemi, s očima sklopenýma dolů, a tudíž míjím, co bych měla vidět? A proč to dělám – stydím se, protože nemám všechny vlastnosti o.k.? Bojím se, že by mohlo vyjít najevo, co jsem skutečně zač? Jsem netečná k nabízené příležitosti toho pravého potkat, protože ani nevím, jestli partnerství zvládnu; rodiče nic pěkného nežili, celý život jsem vůči sobě slyšela kritiku, jak jsem špatná a navíc v okolí nevidím žádnou dvojici, která by pěkný vztah měla….

 

Až když jsem takto začala uvažovat: až když jsem si v hlavě a v srdci rovnala: Kde jsem já? - přestávala jsem se stydět, vinit, trápit, vyčítat si, kritizovat (i domáhat), začala jsem být připravená k tomu, abych mohla „být vybrána“. Zpytováním svědomí, tříbením myšlenek i citů se ruka, kterou jsem byla přitlačená k desce stolu, začala zdvíhat. Svou aktivitou zaměřenou na zlepšování sebe jsem se zjemnila. Ne domáháním se: kde je ten pravý? Ale prací na sobě ve smyslu: A kde jsem vlastně já? jsem se dostala z běžných tlaků každodenního žití úplně jinam. „Vznesla jsem se“ – dlaň se zdvihla z desky stolu, prsty se od sebe oddálily - a já jsem najednou byla tou rukou… Byla jsem připravená k tomu, aby (až i partner na sobě zapracuje a taky se zdvihne z plochosti žití) se jeho prsty propletly s mými. Stála jsem na startu pořádného partnerství, nabídla jsem se k tomu, abych mohla být vybrána…

 

Toť vše

Nic víc skutečně nebylo třeba udělat. Tady by mé vyprávění mohlo skončit, protože tímto jsem zvládla, co bylo třeba a dál „šlo všechno samo“ ráz na ráz. Došlo mi, že celý život je o úctě k sobě i k druhým, o umění dát si hodnotu. A napadly mě k tomu tři věty: Vztah si začnu jen s tím pravým (a když jsem se lekla, že ho nikdy nenajdu, vydržela jsem to a řekla: ne, neslevím a nepůjdu pod svou úroveň, s nepravým žít nebudu). Začala jsem se cítit tak krásně, jako kdybych už nejlepšího partnera měla vedle sebe… Druhá věta byla: Mám nejlepšího partnera z celého vesmíru (a není to člověk bez chyb, ale je nejlepší zrovna pro mě). To se mi líbilo. A do třetice mi došlo, že pěkné vztahy nejsou pro nějaké výjimečné lidi a nepřihodí se jen jednou za sto let někomu, kdo prožil celý život v jeskyni v modlitbách a odříkání jako poustevník. Nýbrž jsou pro nás normální smrtelníky, pro nedokonalé lidi s chybami – jen je třeba vědět, že právě pro pořádné vztahy tu na zemi jsme a máme je žít teď hned.

 

Tedy: rozhoduji se pro vztah s tím pravým, on je tím nejlepším pro mě a máme spolu žít teď hned.

 

Partnera nikde nehledej, přijde a zazvoní u tvých dveří…

Tímto uspořádáním myšlenek jsem se vznesla do překrásných pocitů úcty a lásky k sobě i k druhým… a k tomu jsem v sobě uslyšela větu: Partnera nikde nehledej, přijde a zazvoní u tvých dveří… A teď se něčeho přidržte, protože tomu, co uslyšíte, asi nebudete věřit: u mých dveří se ten pravý skutečně objevil – a to za pouhé tři dny!!! Ale o tom až příště. Navíc si objasníme, jak se vůbec pravý partner od nepravého pozná, a jak se liší stav, když dva „jsou vybráni“ od povrchních růžových brýlí zamilovanosti.

 

 

 

JAK NAJÍT PRAVÉHO PARTNERA  

2. díl  

Jak poznáme pravého partnera od nepravého a v jakém okamžiku vlastně vztah začíná?

 

Zkuste si představit řeku, kdy na jednom břehu stojí muž a na druhém žena. Jsou individualitami a nevědí o sobě; každý z nich si žije svůj oddělený život. A řeka mezi nimi je tak široká, že na sebe očima nedohlédnou.

 

A jak se přihodí, že se setkají, kdy začíná vztah?

Kdo zapříčiní, že se muž se ženou potká, že se k sobě dva jedinci fyzicky přiblíží natolik, aby se očima viděli? Vždyť jsem řekla, že řeka je natolik široká, že na tu dálku na sebe vůbec nedohlédnou! Jak tedy k setkání nakonec dojde? To někdo řeku zúží, a tím se ti dva k sobě přiblíží? 

Zamyslete se nad tím, v jakém okamžiku vztah začíná. Každý z nás za sebou nějaký ten vztah máme, s někým jsme se během života kontaktovali. A víte, kde je první impulz, počátek těchto setkávání? Když tuto otázku vyslovím, většinou lidé odpovídají, že jejich vztah začal tím, že se uviděli, vzájemně si sebe všimli, něco je na sobě zaujalo. Ano, tak to při setkání s druhým člověkem je. Ale nedělo se ještě něco před tím?

 

Jsme duchovní bytosti v duchovním světě

Žijeme v hmotě, vidíme hmotu, uvědomujeme si hmotu… Ale ne až tak jasně vnímáme, že nejsme jenom hmotnými těly v hmotném světě, nýbrž že základ všeho dění mezi lidmi – i setkávání - je jiný. Víte už, o čem mluvím? Víte, kdo začíná vztah a čím ho startuje? Kde se nový vztah rodí?

Nepojmenuji novinku, když řeknu, že každý člověk myslí. Že mu jdou hlavou úvahy – a to bez ustání jedna za druhou. Že vy i já, všichni, jeden vedle druhé a to neustále – máme, na věci dějící se nám i druhým, svůj názor.

 

Naše názory a z nich vytvořené životní postoje – to jsou výstupy, které z nás jdou do okolí: jsou to výrony jemné hmoty našich myšlenek na lidi kolem.

 

A jsme u překrásné záležitosti: u své zodpovědnosti za to, co nás potkává, tedy i u toho, zda vůbec někdy pravého partnera spatříme!

 

Ne ten druhý, ale my jsme těmi, kdo způsobují, zda pravého partnera potkáme

Když připustíme, že z nás vycházejí myšlenky, potom už víme, kde má náš vztah počátek. Nikde jinde nežli v naší hlavě! Ne druhý člověk, ale my jsme příčinou toho, co se ve vztazích děje. Vztah začíná dávno před fyzickým setkáním – rodí se v naší hlavě: v úrovni našeho (řádného nebo neřádného) přemýšlení.

 

Plod, zárodek budoucího vztahu je skutečně v naší hlavě: v tom, co si o partnerství a o celém životě myslíme (i v tom jak hovoříme a co konáme).

 

Soubor myšlenek putuje z naší hlavy mimo naše tělo směrem k druhým lidem jako nabídka. A když si představíme, že myšlenky zlé mají hrubší úroveň a dobré, láskyplné a moudré úroveň jemnější, náš momentální soubor závěrů a úvah dosahuje určitou hladinu jemnosti a po ní směrem k lidem putuje.

 

 Vrána k vráně sedá…jaká byla, takový přišel…

Dlouho jsem v možnost pěkného partnerství nevěřila – moji rodiče nic pořádného nežili, nikde kolem jsem neviděla mezi lidmi to, o co jsem sama stála. A tak jsem ze sebe po rozvodu (dlouhých dvanáct let)vysílala myšlenky chtivé po partnerství, ale i plné obav, že žádný pěkný vztah mít nebudu. Jak už víme, moje myšlenky nezůstali jen v mojí hlavě, ale letěly dál. Po určité hladině – jako když naladíme rádio – se šířily do éteru. Vysílala jsem ze sebe nabídku ke vztahu – a tu snímali lidé podobně naladění. Z jednoho břehu řeky letěly moje myšlenky na břeh druhý, tam se přisály k myšlenkám stejné frekvence. Energetický – očima neviditelný – svět našich myšlenek jakoby dal mě i potenciálnímu partnerovi křídla, a začali jsme se k sobě svými myšlenkami přitahovat. A protože nežijeme jenom v myšlenkách, ale i v hmotném světě, přibližování se dělo i tam – až jsme se posléze setkali. Snažili jsme se spolu žít, ale všechno končilo fiaskem.

 

Až víra v možnost žít krásný vztah + nová rozhodnutí, pozdvihla mou nabídku na vyšší frekvenci

Až na Povídání s Janem Konfrštem (www.povidanisjanem.cz) došlo ke zvratu. Když se jeho manželka rozplakala dojetím, jaký krásný vztah s Janem prožívá, jak je za něj neskonale vděčná, poprvé v životě jsem si vnitřně, srdcem procítila, že žít krásný vztah na Zemi jde. Nebyla to jenom informace, která projde jedním uchem tam a druhým ven - ale dovolila jsem si prožít v srdci možnost překrásného vztahu. Pak jsem si stanovila tři jasné závěry, o kterých píši v minulém článku: 1/vztah si začnu jen s tím pravým 2/mám nejlepšího partnera z celého vesmíru (který není dokonalý, ale je nejlepší pro mě) 3/krásný vztah mám žít teď hned (proto jsem zde na světě).

Opět ze mne vycházela energie myšlenek, to se děje nám všem lidem, neustále a opakovaně, ale už nebyla plná obav jako dřív, energeticky jsem se dostala výš. Partner na druhém břehu řeky si také v hlavě i v srdci srovnal, pro co tady na světě je a jakou hodnotu má pro něho vztah v pravdě a v lásce… A co bylo dál? Bůh si zavýskl: Tak konečně! Konečně jsem vás dva mohl k sobě vybrat – protože jste se energeticky k sobě dostali, vybrali jste se vlastně sami navzájem!

 

Setkání duše s duší

Moje duše doputovala k duši mého partnera – a už našemu fyzickému setkání nestálo nic v cestě. Když přišel za tři dny a zazvonil u mých dveří, tak po hodině rozhovoru jsem v sobě uslyšela: To je tvůj partner, se kterým se hledáte už nesmírně dlouho a budete spolu do konce života, Věděla jsem s velkým V, že je tomu tak. Klid, bezpečí, absolutní pohoda, pravost společných chvil -  to bylo mezi námi od první vteřiny setkání. Navíc jsem v sobě uslyšela informace, co jsme žili v minulých životech i proč jsme se setkali teď. Byla to situace pro Bohy! On dosud ženatý a ve fázi rozchodu s milenkou, já dvanáct let čekající, až toto všechno zvládne…  O komické situace v životě nikdy není nouze. Posléze ve svatební den jsem měla jediný problém: zdálo se mi, že jsem si ho vzala už před miliony let, s nikým jiným jsem dosud necítila takové niterné pouto.  (Jak se vzájemně pro vztah tzv. vychovat a jak vztah v pravdě a v lásce budovat, o tom si povíme příště.)

 

 

 

JAK NAJÍT PRAVÉHO PARTNERA

3. díl 

Jak se pro vztah vzájemně vychovat a jak vztah v pravdě a v lásce budovat?

 

Už víme, že vztah má svůj prvopočátek v naší hlavě. Každý z nás nějak uvažujeme, názory si buď ponecháváme stejné nebo naopak to či ono přehodnocujeme. Ať je to tak či tak, myšlenky jdoucí naší hlavou se šíří i kolem. Ztratili jsme schopnost myšlenky běžně snímat. A tudíž nevíme, co si druhý člověk myslí, ale všichni skrze vztahy máme možnost do myšlenek hlouběji pronikat… Jak? Pohledem zpět. Zamýšlením se nad tím, co současnosti předcházelo. 

Prakticky to znamená velkou změnu v našem uvažování - jde o úplné přehodnocení způsobu, jakým hledíme na vztah, na život. Kdo si ponechá zaběhnuté postupy přemýšlení a věří v danost, v osudovost, ten často žehrá na to, co žije. Z výslednice žití - např. z toho, že je ve vztahu nespokojený – viní lidi kolem: třeba konkrétně partnera. Takový člověk se velice lehce pozná podle toho, že kritizuje, pomlouvá, těší ho bulvár, žije v zajetí záporných tvrzení – nepřipustí možnost zlepšení a k tomu navíc i neumí odpouštět… a to vše slovně nebo v jeho myšlenkách.

 

„Vy pořád partnerku hledáte vně sebe…“

Tato slova řekl před lety mému manželovi jeden jasnovidný léčitel - bylo to v době těsně před naším setkáním. A víc mu nevysvětlil. Jen podotkl, že tam – mimo sebe - ji nenajde. On odešel domů a lámal si hlavu, co tím chtěl ten člověk říci. Samozřejmě, že toužil po pěkném vztahu; od tehdejší manželky se už před půl rokem odstěhoval a zkoušel žít lepší vztah s milenkou. Ale ani tam to nebylo ono. A tak si řekl, že nebude ani s jednou z nich, že si udělá v životě pořádek a nežli potká tu pravou, tak bude sám. Za krátký čas se opět setkal s léčitelem a ten ho už ve dveřích vítal slovy: „Tak vidím, že jste se pro pořádné partnerství správně rozhodl…“

 

Co je tím kouzlem, které otevírá dveře k setkání s pravým partnerem? Co jediné nám pomůže žít celý život – tedy i partnerství – v pravdě a v lásce? Je to krok ze stávajícího stavu do větší pravdivosti, čestnosti…

 

Aby on a ona mohli pořádný vztah budovat, musí vztah pořádně začít

 

Všechny problémy, které ve vztazích vidíme, jsou z toho, že jeden, druhý nebo oba nejsou pro pěkný vztah použitelní! Nedorostli. K možnosti žít pěkný vztah dosud nedospěli, neudělali krok do větší čestnosti a pravdivosti svého žití… Těla jim sice vyrostla, ale uvažování zůstalo dětské, pubertální: domáhají se, bojují nebo jsou naopak ustrašení, přikrčení v koutku.

 

Položíme-li si dlaně na desku stolu a popojíždíme s nimi, je to stav, ze kterého svou cestu k pravému partnerovi všichni začínáme. Deska stolu ukazuje plochý život, ruce se občas setkají, narazí do sebe. Tak vypadá vztah s tím nepravým, s nevyzrálým člověkem - kterým může být náš partner, ale také nepoužitelní pro pěkný vztah můžeme být my sami osobně. Jako bezradné děti přimáčknuté k zemi: bolavé, bez rozhledu, trpící ve srážkách a potyčkách.

 

Nikam nevedoucích nabídek je nekonečná řada

V plochosti žití jsou v nabídce všichni lidé z minulých životů i ze současnosti, kteří se nezajímají o svůj osobní růst. Žijí v představě, že současný stav jim pro pěkný život stačí. (Takových lidí je v nabídce pro nikam nevedoucí vztah celá řada.)

 

Dokud se sami „z desky stolu“ neuvolníme, jiné nežli nepravé lidi nepotkáváme! A můžeme třeba i celý život promarnit v bolesti a v opakujících se potyčkách.

 

Když ti to stačilo…

Od rozvodu k setkání s tím pravým u mě uběhlo dvanáct let. Během těch dvanácti let jsem se snažila navázat pěkný vztah, a mátlo mě, že to nešlo. K žádným pořádným koncům jsme vztah nedovedli a navíc po rozchodu jsem se dozvěděla, co jsem s tím dotyčným žila v minulém životě.  Podivila jsem se, proč jsem nebyla varována předem, s kým se to dávám dohromady. Jenže já jsem v době setkání dosud na sobě moc poctivě nepracovala (např. jsem nevěřila v možnost pěkného vztahu, protože mí rodiče ani lidé kolem mě nic pořádného nežli. Tak jsem si neuměla představit, že bych něco krásného mohla žít já - a spokojila jsem se s málem). Byla jsem pevně přimáčknutá „k desce stolu“, nedala jsem si hodnotu. Neřekla jsem si: vztah si začnu jen s tím pravým, nic jiného - nežli to nejlepší – žít nebudu! Stačilo mi „sbírat drobky“, tak jsem jen drobky dostala.

A když jsem se po rozchodu dozvěděla, s kým jsem se o vztah snažila, že jsme se už setkali kdysi dávno a on nebyl vůbec vlídný, naopak brutální a omezený, byl to pro mě šok…

 

Muži byli ve svaté válce a nás děti nechali s ženami samotné ve tvrzi. Nebylo nikoho, kdo by nás ochránil, když hordy nájezdník táhly krajem. Matka věděla, že je zle a hledala spásu útěkem do lesa. Nejmenší dítě nesla na ruce, další dvě se jí držely za ruku. A já jako nejstarší, tak čtrnáctiletá, jsem běžela vedle ní. Nájezdníci přijížděli, už bylo slyšet dusot jejich koní. „Zachraň se alespoň ty“, řekla matka a strčila do mě, abych utíkala. Dala jsem se do běhu mezi stromy. V běhu jsem se ohlédla a spatřila, jak muži na koních vyjeli z houštiny. Ale to je ten, se kterým jsem žila ve vztahu!!! Sekl mečem a jednou ránou zabil mé dva malé sourozence běžící vedle matky, druhou ranou matku i malé dítě v jejím náručí…

 

Přehlíživost, povrchnost, necitlivost - to všechno v něm dosud zůstalo a já jsem to z plochosti svého žití, zaslepena zamilovaností, nerozpoznala.

 

Jak se pro vztah v lásce a v pravdě vzájemně vychovat 

Už víme, že vztah začíná v našich myšlenkách, že myšlenky jsou tím, co předchází vztahům a že nenajdeme pravého partnera tak dlouho, dokud na sobě neuděláme změny směrem k větší pravdivosti, čistotě vlastního života. Myšlenky týkající se našich názorů na vztah i naše ostatní myšlenky o rodině, práci, zdraví – to vše si můžeme představit jako jemné předivo, ze kterého se tká síť. Myšlenky očima nevidíme, tak ani síť tvořená z názorů, postojů, závěrů, rozhodnutí není počátku vidět. Nějaký čas je pro naše smysly (zrak, sluch, hmat…) nerozpoznatelná. Její dopad cítíme průběžně a v našem srdci (v duši), ale ne všichni své pocity správně vyhodnocujeme. Často zvítězí jiné potřeby nežli láska a pravda – třeba chuť už konečně s někým být - jako se to stalo mně při výběru nájezdníka za partnera.

 

Abychom nezůstali trvale v pomýlení, myšlenky se po čase ukáží v podobě, kterou uvidíme jasněji nežli jenom jako pocity. V reálu dochází k nedorozuměním, k hádkám, k nemožnosti se domluvit, k nechuti hledat společnou cestu dál… až to může vrcholit zdravotními potížemi, jak se to stalo mně: začala jsem mít dechové potíže. Lapala jsem po dechu a musela jsem s pravdou ven – v našem vztahu není vzájemná pravda a láska, nejde nám to, nikam to nevede, takto v hrubých neshodách žít nemohu a nebudu. S kým nenajdeme společnou cestu dál, která je pro oba dva smysluplná, tam není možné ani vztah budovat - vzájemně si dávat impulzy k růstu, tzv. vzájemně se pro lepší a lepší vztah vychovávat.

Často ale slyší slova: „Ale mně se na začátku vztahu zdálo, že to bude to pravé – a zase to byla jenom zamilovanost! Jde vůbec poznat, kdy se skutečně jedná o vztah s tím pravým a nejsou to jenom růžové brýle mámení nasazené zamilovaností?“ Jak se v tomto vyznat, to si povíme příště.

 

 

 

JAK NAJÍT PRAVÉHO PARTNERA

4. díl  (závěr)

Jak rozpoznáme, že je to skutečně pravý partner a není to zkreslený pohled skrze růžové brýle v zamilovanosti?

 

„Bohunko, toho pravého jsi minula“, řekl mi krátce po rozvodu pan Jan (Jan Konfršt, www.povidanisjanem.cz). „Potkali jste se, a jak máš ve zvyku: dívala ses na zem. Oko je do duše okno – a ty jsi oči nezdvihla. Nedošlo k propojení. A tak jste se minuli…“ „A co když ho minu zase?  Jak ho vůbec poznám?“, vypadlo ze mne. „Toho pravého poznáš úplně bezpečně, toho určitě nemineš… toho minout není možné“, dodal Jan tiše a ve tváři měl zvláštní úsměv.

 

Kolikrát jsem si -od tohoto rozhovoru - myslela, že jsem potkala toho pravého, nežli to skutečně pravý byl? Nejednou…

 

V podstatě při každém setkání s potenciálním partnerem jsem si dělala naději, že to bude to pravé.

 

Nešla jsem do vztahu, když jsem si nemyslela, že je to ono. A stále jsme se k ničemu nemohli dopracovat: po pár měsících přišlo zjištění, že to jako pravé jenom vypadalo. Růžové brýle zamilovanosti spadly, nezbylo nic, na čem by šlo vztah budovat. Zdání pěkného vztahu se rozplynulo jako pára nad hrncem – k pořádnému partnerství jsme se nedopracovali.

 

Proč se u nás ve vztazích opakují nepříjemné prožitky, když se o setkání s tím pravým tolik snažíme?

 

Jde o laťku. O výši laťky. Určitě jste slyšeli o vizualizaci – o vysílání svých přání a jejich zhmotňování. Podle této metody si máme vysnít, přímo v barvách představit našeho partnera a soužití s ním. A nemá se držet při zemi, nýbrž si představovat to nejkrásnější, co si přejeme. A pořád na to myslet, až se toho v praxi dočkáme.  

 

Na konzultaci přišla paní Eva, která tuto techniku několik let praktikovala. Jenže když někoho potkala a myslila si, že je to konečně on, ten vysněný, nejlepší a pravý, vztah záhy v hádkách skončil. K tomu navštěvovala nejrůznější akce – rodinné konstelace, holotropní dýchání, regrese do minulých životů… a pořád nic. Zlobila se, jak je možné, že toho pravého ještě nepotkala. „Když už jsem proto udělala všechno a i tu vizualizaci poctivě provádím několik let, tak proč toho pravého partnera pořád nemám?“, ptala se pohněvaně.

 

Jemné předivo našich myšlenek vytváří sítě, po nichž se pohybujeme

Technika vizualizace i další metody nás nabádají k rozpoznání síly našich myšlenek, opírají se o fakt, že myšlenka je tvůrčí. Potud je to všechno v pořádku.  Každá naše myšlenka je jemné předivo, které před sebe rozprostíráme. Z nitek myšlenek se splétají cestičky. Po ničem jiném se nepohybujeme nežli právě po cestičkách ze svých myšlenek.

 

Jdeme po nich a dojdeme jenom k tomu, co si chvíli (např. hodinu nebo den, týden či delší dobu před tím) v myšlenkách vytváříme.

 

Co vymyslíme, jaké závěry si stanovíme, jaké názory preferujeme, jaké postoje si vezmeme za své, co je nám vlastní, čemu věříme a co ve svých myšlenkách upřednostňujeme – to je to, co potom následně v praxi (ve slovech a činech) žijeme: po své osobní myšlenkové síti jsme si právě k tomuto došli.

 

Ale jak je to potom s paní Evou?

Na ni tyto zákonitosti neplatí? Ona nemá své myšlenky tvůrčí? Nedošla si k tomu, co vymyslela? Ale došla! Je na tom úplně stejně jako my všichni ostatní: je tvůrčí bytostí sklízející plody svých myšlenek, slov a činů. Zlobí se, že nemá, co jí (jak říká) náleží, na co má (podle svých představní) právo a nárok? Domnívá se, že udělal dost a přišla zkrátka? Domáhá se lepší „odměny“? 

 

Jsme poutníci na nekonečné cestě…

Pochopíme-li, že v tomto životě nejsme hotoví, neboli: nerozumíme všemu absolutně dobře, je na místě do našich úvah přidat trochu pokory. Nemám, po čem toužím? Ale to není nikterak výjimečná situace, s tím se setkáváme všichni opakovaně, téměř na každém kroku. Domůžu se toho, co chci, když se budu zlobit? Podařilo se mi už někdy na „Bohu“ něco vymoci násilím? Anebo to spíš vypadá tak, že si „Bůh“ (Život, Vesmír a jeho pravidla) ode mne nenechají diktovat, co bych měla dostat a co ne? Není to náhodou tak, že mám hledat cesty, které míří k dobrým věcem?  Že já sama se mám snažit jít tak, abych se k tomu, po čem toužím, blížila a posléze si k tomu i došla? 

 

Klepejme a bude nám otevřeno

Nemám pravého partnera? Už dlouho ho hledám a pořád nic? Už jsem vyzkoušela kde co, a potkat se mi ho nepodařilo? Ještě existuje jedna možnost, kde ho hledat… Mohu se „přiklonit k sobě“: obrátit se směrem do svého srdce, tím směrem se napřít, zde si o radu poprosit. A nežli to udělám, nežli se zeptám: „Prosím, kudy dál, abych pravého partnera potkala?“ bude dobré dosavadní věci přijmout jako svoje dílo a poděkovat za ně. Děkování a upřímné prosby bez domáhání se, jsou klepáním na nebeskou bránu, která na toto pozitivně reaguje a žádného poutníka nenechá bez pomoci…

 

Potom, když se ničeho nedomáháme – snažíme se na vesmírnou moudrost naladit, ji pochopit a s ní splynout, přichází to pravé

Před vámi stojí člověk a vás zaplaví klid a bezpečí jaké pociťuje malé dítě u maminky v náručí. Něco se děje – a vy zprvu nevíte co. Není to jako při běžném zamilování se, kdy zatoužíte být s druhým člověkem a vše jde stranou, protože vám čert nasazuje růžové brýle a vy jste jako smyslů zbavení. Tady se děje Něco víc. Jakási síla dodává tomuto okamžiku pravost, vážnost, důstojnost. Najednou Víte s velkým V, že tohle je důvod, proč jste žili. A aby vám to došlo do všech detailů, objevují se k tomu i informace z minulých životů: úryvky, v nichž se dozvídáte, že současný život nestojí vytržený z kontextu, že jste spolu žili už kdysi (a ne jednou) a teď na děje minulé navazujete. Dochází vám, že na snahu prosadit dobré věci v minulosti se napojil život současný.  Jako by se navázala niť vyslaná z vašich duší a propojila se s věčností.

 

Při setkání s pravým partnerem jde skutečně „o laťku“. Ale ne o laťku partnera, kdy se např. vizualizací domáháme, aby byl fakt úžasný. Na mysli musíme mít „svou laťku“  – laťku své vyspělosti, poctivosti, pokory i pracovitosti, odvahy, vytrvalosti … těmto projevům musíme jít vstříc. (Ne k nim dojít! Nežli k nim dojdeme a v plné šíři si je vezmeme za své, nežli dosáhneme dokonalosti, to nám může trvat třeba ještě dvacet životů!)

 

Směrem k nim však musíme vědomě jít. Někde v tomto procesu našlapování cestou pravou padne i Boží: „ Ano, už se můžete poznat, už to jde: Jste vybráni.“ A k setkání s tím pravým dojde. 

Krásné dny všem Bohumila