ČLÁNKY O ZDRAVÍ: 

 

Vztahy, zdraví, životní poslání... to jsou všechno záležitosti tak říkajíc "z jednoho soudku". Chceme-li pořádné vztahy, musíme být nejdříve sami pro pěkné vztahy použitelní neboli být pořádnými lidmi. 

 

Kdo toto o vztazích začne chápat a připustí si, že aby měl pěkné vztahy musí zapracovat sám na sobě (snažit se zušlechtit své vlastnosti), záhy mu dojde, že MEZI VZTAHY A ZDRAVÍM EXISTUJE PŘÍMÁ ÚMĚRNOST: čím lépe zvládáme vztah k druhým i k sobě, tím jsme zdravější... Neboli: zdraví nebo nemoc si sami tvoříme ve svém životním příběhu. 

 
 
 
 

1. článek: PROČ TOLIK LIDÍ STŮNĚ, když je lékařská věda tak vyspělá? 

 

2. článek: Proč tak HODNÁ BABIČKA DOSTALA RAKOVINU?

 
 
 
 

 

1. článek: PROČ TOLIK LIDÍ STŮNĚ, KDYŽ JE LÉKAŘSKÁ VĚDA TAK VYSPĚLÁ? (článek pro časopis Phoenix)

 

Proč existuje tolik bolavých lidských těl? Vždyť lékařská věda je tak vyspělá… Proč jsou i případy, kdy lékaři lidem od bolesti pomoci neumí?

Pětašedesátiletý pan Jonáš se několik měsíců léčí z nesnesitelné bolesti zad. Bolest mu jde ze zad do celé nohy. Bere léky, stále silnější, ty však nezabírají. Bolest ho zastavila – nemůže udělat ani krok. Co s tím jde dělat? Přesněji: jde s tím vůbec něco dělat? Má tato situace řešení? Co mu může pomoci?

 

Ke zdraví se můžeme dostat tak, že POCHOPÍME PODSTATU NEMOCI A ZDRAVÍ

 

Nalezení zdraví má několik postupných bodů:

1.bod: je třeba pochopit, že TĚLO SE CHOVÁ jako „detektor“, JAKO ČTEČKA

Dívat se na své tělo jako na detektor, jako na hmotu, která detekuje naše projevy, to je možná pro někoho úplně nová (možná i nepochopitelná) věc. Tím však zdraví začíná. Uvědoměním si, že tělo v okamžiku teď je odrazem toho, jak jsme se chovali v minulosti. Tělo detekovalo (četlo) každou naši myšlenku minulou – i to, jaká naše slova a naše činy na tuto myšlenku navazovaly.

 

2.bod: pro zdraví je třeba vědět, že tělo nejenom „detekuje“ (čte), ale i NA NAŠE PROJEVY (myšlenky, slova a činy) REAGUJE

Tělo umí z našich dobrých (nesobeckých, dobro v širokém měřítku podporujících) myšlenek, slov a činů čerpat pro sebe posilu. Náš dobrým věcem prospěšný postoj je pro tělo - vedle jídla, dýchání - energetickou vzpruhou, výživou. Pokud produkujeme opačné (zlé a sobecké) záležitosti, tak tělo neposilujeme energií potřebnou k „provozu“, nýbrž je zatemňujeme, umrtvujeme. Závěr z bodů 1 a 2 je takový, že tělo máme tak zdravé, kolik zdraví prospěšné energie jsme mu (vedle zdravého jídla, zdravého pití, zdravého pohybu na čerstvém vzduchu…) dodali.

 

3.bod: pamatujme si, že CO TĚLU DÁVÁME (i v podobě energie ze svých myšlenek, slov a činů) TO SE NÁM I VRACÍ

Na stav těla se jde podívat jako na následek našich předchozích myšlenek, slov a činů. Jako na „výplatu“ od vesmíru, jako na odměnu za naše projevy minulé. Tělo detekovalo, pak reagovalo. Výsledek reakce vidíme coby zdraví anebo - jako v případě pana Jonáše – nemoc.

 

 Konkrétně k panu Jonášovi můžeme sdělit: „Teď Jonáši nechodíš, protože jsi v minulosti nenechal volně chodit lidi kolem sebe: tvé blízké z rodiny, ani lidi z okolí. Dělal jsi jim stejnou bolest, jakou teď na vlastním těle prožíváš ty. Nedovolil jsi jim jejich vlastní pohyb vpřed – hrubě ses na ně obořil, když měli jiný názor, nežli jaký vyhovoval tobě. Snažil ses je silou na „fleku“ zastavit, jako bys do nich seknul kosou od shora dolů. A teď se ti to „seknutí“ v podobě šílené bolesti projevuje na tvém těle. Tvoje dlouholetá činnost minulá se zhmotnila do podoby, aby sis konečně své nedobré myšlenky a z nich vyplývající slova a činy uvědomil – a vše (např. omluvou a následně změnou svého chování) napravil… Jsi všeho, co se s tvým tělem děje, příčinou. Nemoc je následek tvého celoživotního chování.“

 

Je to tvrdě vyřčené a nevypadá to moc věrohodně? Možná. Jenže ti, kdož Jonáše znají, se pod každou větu o jeho chování minulém, mohou s čistým svědomím podepsat! Přesně takový on v minulosti byl.

 

4.bod: v krizi nám může pomoci někdo další, DOLÉČIT SE MUSÍME SAMI

Chemie z léků může člověku částečně od bolesti pomoci. Působí tak, že podporuje temnem začerněné a unavené buňky těla, aby se díky jejich chemickému působení nastartovaly. Ale něco za něco; vedle toho, že něco cíleně posiluje, má na další části těla dopad opačný neboli: vedlejšími účinky další části těla oslabuje. Pana Jonáše začal bolet žaludek a zhoršilo se mu trávení, po silných lécích je malátný, točí se mu hlava, je mu na omdlení. A navíc léky neumí to, co dovedou naše myšlenky: nerozpouští temno, jen je na chvíli odtlačí stranou, stejně jako např. léčitel, který na nemocného člověka přikládá ruce a posílá mu “uzdravující“ energii reiki. Chvíli se nemocný po tomto zákroku cítí lépe, ale pokud nezmění svoje myšlenky a dál jimi své tělo začerňuje (umrtvuje), za měsíc je mu to samé. Léky, lékaři či léčitelé řeší nemoci těla tím, že nemoc na chvíli odsunou stranou: pomocí chemie v lécích či pomocí energie posílané rukama apod., tudíž jsou první pomocí v krizi. (A pokud je nám tak příšerně, že bez léků svůj stav nezvládneme a léky bereme, je důležité si jich vážit – tím podpoříme jejich příznivý účinek na tělo). A to vše při plném vědomí, že doléčit se musíme sami.

 

5. bod: když léky nezabírají

Když se člověk dostane do situace, v jaké je pan Jonáš a léky mu nezabírají, prozrazuje na sebe, že chemii nepomáhá. Neboli: to, co způsobilo nemoc (své minulé způsoby přemýšlení a konání) nezměnil. Neposunul se ke smysluplnějším projevům. Uvažuje stále stejně „temným“ (mrtvým, neřádným) způsobem.

 

6.bod: VÝMLUVY NÁM NEPOMOHU, tělo umí ke každé myšlence přiřazovat pocit

Když by se někdo chtěl vymlouvat, že spadl do nemoci nevinně, protože neuměl rozeznat, kdy byly jeho myšlenky (slova a činy) pořádné a kdy ne, tak neuspěje. Tělo každého člověka totiž dovede s myšlenkami úžasnou věc: umí k nim přiřazovat pocity. Takže v okamžiku, kdy jsme v minulosti začali myslet, pocit nám vysvětloval, nakolik jsou naše úvahy řádné – nakolik jsou v souladu s Vesmírným Řádem (s Pravdou).

 

7.bod: tělo nás SKRZE BOLESTI dovádí k věcem očima neviditelným, K "PŘEČTENÍ" NAŠICH MYŠLENEK

Pan Jonáš po celý život měl ke každé své myšlence pocit. Pocitově věděl, zda jedná řádně či ne. Jenže pocit a myšlenka jsou záležitosti, které se dají osobní hrubostí zahnat do pozadí. Zaháněl je tam i pan Jonáš. Nad Řádem Pravdy ale „nevyhrál“. Řád, principy života (kterými jsou pravda a láska) se nedají trvale ze života vyhnat, ani trvale umlčet. Tělo dává člověku určitý čas, aby se vzpamatoval a k dobrým věcem si došel, aby pochopil zákonitosti dobrého žití, aby se zabýval alespoň vstupním zákonem Řádu (zákonem zdraví), který zní: „Každý dospělý svéprávný člověk má právo si o sobě rozhodovat“ a „Práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.“ Ale protože pan Jonáš dlouhodobě popíral práva druhých, trvale a intenzivně „utínal“ jejich možnost si o sobě rozhodovat, nutil je, aby se mu podřídili, zatemnil (umrtvil) tím svoje tělo natolik, že už nemůže postaru dál. Džbán trpělivosti Vesmíru přetekl… Skrze nemoc má nyní šanci vyznat se ve svých minulých myšlenkách a zvládat svou učební látku: neubližovat druhým. (Lidé kolem něho se zase učí: jak si nenechat ubližovat od druhých).

 

8.bod: V NEMOCI musíme VYVODIT VLASTNÍ ZÁVĚR a postoupit ke zdraví

Pan Jonáš „utínal“ na fleku lidi: co dělal jim, to teď prožívá fyzicky - na vlastním těle - on. Myšlenka (energie myšlenky) je jen kousek před zhmotněním, je to vlastně už provedený čin – jenže my se na ni tak neumíme dívat, zdá se nám, že nemá žádnou váhu. Mylně se domníváme, že z našich myšlenek nic nevyplývá, že je jedno, co si myslíme, co říkáme i co děláme. Jenže myšlenka je nesmírně průrazná energie, a projevuje se na našem těle vždy. Ne sice ihned, ale až se zpožděním po pár měsících či letech, ale vždy.

 

Při nemoci je dobré si promyslet, jakou „učební látku“ máme začít zvládat. Zda jako pan Jonáš se máme naučit neubližovat druhým (omluvit se, nekritizovat, netlačit na druhé, nežít vůči nim zášť…)nebo máme spíš povahu opačnou a nemáme si nechávat od druhých ubližovat: máme všechno všem – i „nepříteli“ - odpustit a odpouštět tak dlouho, až z nikoho nebudeme mít strach ani se na nikoho nebudeme zlobit a postavíme se svobodně na vlastní nohy. 

 

Většinou má v sobě nemocný směs „viníka i oběti“ a tak cesta k uzdravení vede přes odpouštění: přes uklidňování se až do podoby, kdy uneseme projevy druhých bez negativních emocí. A současné jde při léčené o hledání svojí smysluplné cesty dál: o přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou, kdy umíme v klidu přijímat, co se děje, umíme se v klidu rozhodovat a smysluplně – bez lži - jednat.

 

 

 

 

2.článek:  PROČ TAK HODNÁ BABIČKA DOSTALA RAKOVINU? (článek pro časopis Sféra)

 

Nemoci – nežli se projeví na hmotném těle – se dopředu hlásí příznaky, kterým moc nerozumíme. Může to být nervozita, únava, nespokojenost, roztěkanost, plačtivost vzniklá např. z lítosti nad tím, že si neumíme prosadit svá práva… přemítání o tom, jak je život těžký a osud nespravedlivý. Tělo nás prozatím bolet nemusí, ale necítíme se dobře.

 

Takovýto stav prožívala paní Zdena za posledních 40 let téměř denně. Co se to s ní dělo? A když jí lékaři teď zjistili rakovinu, souvisí nemoc s tím, jak se v minulých letech cítila a co žila?

 

Proč tak hodná babička dostala rakovinu

Paní Zdena (72 let, vdaná, matka, babička) má potíže s dýcháním: nemůže se pořádně nadechnout, má stavy, kdy lapá po dechu a myslí si, že udeřila její poslední hodinka. A také se jí kulatí záda. Přesněji: je ohnutá téměř do pravého úhlu, nemůže se narovnat. A záda ji bolí víc a víc bolí. Prášky bere pravidelně na všechny svoje neduhy, takže se s tím dá žít, ale stav se nelepší. Navíc jí teď lékaři ještě objevili rakovinu dělohy.

Svůj život popisuje jako vcelku dobrý, se všemi se snaží vyjít, nemá ráda hádky a rozboje, tak raději toleruje každého jaký je. Manžel má své mouchy, dřív byl i víc agresivní, bil jí i děti - je s ním už přes 40 let. Teď se to dá přežít. Jen ji mrzí, že celé roky nesnáší její zálibu čtení bible. Nesmí si číst v ložnici ani jinde v bytě. Ale vedle sklepa mají malou komůrku, sice tam nejde topit a v zimě tam je pár stupňů nad nulou, ale naučila se to zvládat a chodí si číst tam.

 

Karmické léčení vychází z poznatků fyziky i psychologie 

Z fyziky víme, že tělo se skládá z atomů. Ty jsou tak miniaturní, že si je ani neumíme představit. Každý atom má uvnitř sebe jádro a kolem jádra je obal složený z elektronů. Kdybychom jádro atomu zvětšili na velikost makového zrnka, vznikla by prázdná koule o průměru 20 metrů a uvnitř by bylo zrnko máku. Tak z tohoto je složené naše tělo: z atomů, které obsahují: jádro, kolem něhož je ohromný prázdný prostor. A kolem prázdného prostoru obíhají velkou rychlostí elektrony. Tolik poznatky fyziky. A jak toto souvisí s léčením nemocí, s naším zdravím? Úzce a neoddělitelně.

 

Karmické léčení nepovažuje prostor kolem jádra atomů za prázdný… něco v něm je. A to „něco“ - jsou naše myšlenky. V mém těle v „prázdnu“ mých buněk jsou mé myšlenky, ve vašem těle v „prázdnu“ vašich buněk jsou vaše myšlenky, v těle paní Zdeny, v „prázdnu“ jejích buněk jsou její myšlenky.

 

Obecně platí, že když jsou myšlenky smysluplné (řádné, pro ten či onem okamžik vhodné, řádné), je prázdný prostor buňky vyplněn zářící, oživující energií.

 

Když však z řádnosti přemýšlení i konání uděláme úkrok stranou a naše myšlenky jsou (vzhledem k Dobru absolutnímu) nesmyslné, začnou se do prázdného prostoru našich buněk natahovat šedé šmouhy: ke slovu přichází nervozita, únava, nespokojenost, roztěkanost, plačtivost vzniklá např. z lítosti nad tím, že si neumíme prosadit svá práva… přemítání o to, jak je život těžký a osud nespravedlivý. Temníme a temníme – a jde to s námi z kopce. Je jen otázkou času, kdy temno převáží natolik, že se z něho stanou nemoci.

 

Z psychologie víme, že každý máme svou povahu. Paní Zdena, její manžel, vy, já, všichni. S nějakými vrozenými předpoklady jsme sem na Zem přišli. Od prvního pohledu na svět, od prvních krůčků se učíme rozpoznávat, o co v životě jde, a volíme. Volíme neboli vybíráme si: co chceme, co je nám příjemné, k tomu v sobě máme určité touhy (třeba paní Zdena touží po čtení Bible) a díváme se, jaké naše představy a potřeby v okolí vyvolávají reakce. Učíme se žít. Učíme se citlivosti, abychom dobře vybalancovali každou vteřinu svého života a prožili ji řádně – abychom ani neubližovali druhým ani nenechali ubližovat sobě. Aby vše bylo tak akorát: v harmonii. Když se nám to povede, posíláme v tom okamžiku do „prázdna“ našich buněk světlo – a tím své tělo udržujeme ve zdraví.

 

Povedlo se paní Zdeně prosadit si v životě rovnováhu, posílat do svých buněk světlo?

Kdybychom mohli odpovědět že ano, s rovnováhou jde ruku v ruce harmonická energie plná života a světla do našich buněk. Potom by měla být zdravá jako ryba. Proč tedy není? Vždyť je hodná, celý život neublížila jedinému člověku, kde je spravedlnost, že se nemůže uzdravit a navíc ji postihla taková hrozná nemoc jakou je rakovina?

 

Karmické léčení se snaží jít víc do hloubky - pochopit učební látku každého z nás. A když ji dotyčný neplní, naznačit i vhodnou cestu dál, aby temno (bolesti i nemoc) z našich životů ustupovaly. Učební látka je tu dvojí: 1) Siloví jedinci s autoritativními sklony se učí neubližovat druhým, (odkládat své mocenské choutky, neuzurpovat druhé). 2) Lidé opačného ražení: neprůbojní, přizpůsobiví, ustupující se učí jak si nenechat ubližovat, jak si prosadit svá práva, jak žít rovnoprávně a neponižovat se. Bod druhý má zvládat paní Zdena.

 

Myslela na všechny, jim se pořídila, ohnula se před nimi (až se tomuto postoji přizpůsobila i její záda). Ponížila se natolik, že si ani doma nemůže přečíst knížku, nesvoboda v přemýšlení a jednání znamená nemožnost volně dýchat – je na tom tak, že se chvílemi až dusí. V ustupování, v ponižování se, v přizpůsobování bohužel není světlo – ač to často máme za pozitivní záležitosti, je v tom lež. Lhala okolí, že na ní nezáleží, že vystrčení do komory jí stačí. Měla včas a pevně – ale nikdo neříká, že v hádce – manželovi sdělit, že takto s ní nikdo jednat nebude, měla povinnost ne v ponížení, ale důstojně žít. Když to po dlouhé roky neudělala, temno se projevilo na její ženskosti a zasáhlo její nejniternější orgán – dělohu. Jak dál?

 

Ať nehledí na věk – a že už to nějak doklepe – jak často starší lidé říkají. Ať si alespoň teď uvědomí, co se v jejím životě dělo a děje a léčebné metody lékařů a příp. léčitelů podpoří světlem, které si bude cíleně posílat do svých buněk. A jak se to v praxi dělá? Změnou myšlení, změnou svých postojů, změnou konání. Nevyhne se tomu. A když to neudělala doteď, chce-li se vyléčit – bude muset přehodnotit své dosavadní postoje a změnit je: roli otroka odložit a volit vážnost vůči sobě, vážit si daru života natolik, že jí bude stát za to potřebné kroky pěkně jeden za druhým zrealizovat.