JE VĚRNOST UTOPIÍ ?  (článek pro časopis Phoenix)

 

Pokud jste se setkali s nevěrou ve vašem vztahu – ať již šlo o nevěru partnera nebo jste byli nevěrní vy osobně, anebo podvádění právě probíhá – možná vás napadlo: Kde se nevěra vzala? Proč k ní vůbec došlo? A existují páry, které jsou spolu natolik spokojené, že jeden druhého nepodvádí? Anebo podvádíme všichni  - a když ne fyzicky tak alespoň v myšlenkách: sníme si o někom lepším… jiného člověka bychom rádi měli vedle sebe… představujeme si, jaký by s ním byl pěkný život…  Je vůbec mezi lidmi někdo, koho myšlenka na nevěru nenapadá?

 

Nevěra

Mladí novomanželé Anna a Petr začínali vztah s velkými ideály. Ty skončily ve chvíli, kdy manželka rok za rokem odmítala počít dítě a manžel po něm nesmírně toužil. Rozhodl se situaci řešit odchodem: našel si milenku, která s ním dítě mít chtěla. V té chvíli manželka zareagovala hysterickou scénou – vyhrožovala sebevraždou – a manžel se k ní na dva týdny vrátil. Ale srdce už měl u milenky a po dvou týdnech padlo rozhodnutí: od manželky se vydírat nenechám a odešel k milence. Jenže manželku během těch dvou týdnů přivedl do jiného stavu…  Takže byl ženatý a svou těhotnou manželku podváděl s milenkou… Když se dozvěděl, jaký je stav, vrátil se k manželce.

Kdo za nevěru mohl? Dá se jednoznačně říci, že viníkem byl manžel, protože byl nevěrný? Anebo za ni mohla Anna, která svou nechutí mít dítě manžela ze své náruče vyhnala?  Jak to vlastně s nevěrou je? Abychom pochopili, co se při nevěře ve vztahu děje, zkusíme si vše nakreslit. 

 

Vztah Anny a Petra se dá nakreslit jako plynoucí řeka

Břehy řeky znázorňují dvě čáry. Ale nežli se ti dva setkali, nevěděli o sobě. Nakreslíme si je jako postavičky - Annu červeně a Petra modře. Každý z nich stojí na jiném břehu řeky a tam si žijí svým soukromým životem.  Jejich společný vztah dosud nezačal.

 

A kdy vztah začíná?

Na tuto otázku zpravidla odpovídáme: vztah začíná, když se dva lidé potkají, když v sobě najdou zalíbení, když se na vztahu domluví… Ano, takto začátek vztahu běžně vnímáme. Když ale položím otázku: Jak je možné, že se setkali právě ti dva konkrétní lidé, třeba v našem případě Anna s Petrem, kdo za jejich setkání může? Došlo k němu nějakým „řízením shora“? Může za ně Osud? Bůh? Někdo zvnějšku způsobil, že k setkání došlo? Byla to náhoda?

Co když nic z toho, co se děje mezi lidmi, náhodné není?

Co když se náhoda v lidském světě vůbec nevyskytuje a my např. setkání za náhodné považujeme, protože pozadí vzniku vztahu dosud neznáme, neumíme si je vysvětlit?

Abychom se přiblížili k pochopení peripetií, které ti dva spolu prožívali, zkusíme se na vznik vztahu podívat nově. Stranou necháme to, co dobře známe: setkání v okamžiku, kdy se na sebe očima podíváme, ústy se domluvíme, kontaktujeme se dotykem.  Annu a Petra si představíme jako bytosti, které kromě hmotných těl schopných vidět, mluvit, dotýkat se… disponují ještě něčím dalším: oba dva (stejně jako každý člověk) jsou nositelé jemné neviditelné energie myšlenek.

 

Dělo se tedy něco mezi Annou a Petrem ještě dříve, nežli se uviděli?

Co když jejich osobní myšlenky, představy, touhy, závěry, názory… jsou energií, kterou ze sebe oba dva bez ustání vysílali do všech stran, a ta energie se šířila na určité frekvenci? Co když je to jako s vyladěním stanice na rádiu a energie Anny a Petra si byla podobná (souhlasná) natolik, že ti dva se na sebe naladili? Co když má energie z nás vysílaná určitou „kvalitu“ a na naše myšlenky se přicucne vždycky jen ta energie, která má té naší „co říci“? Že by se jejich vztah energeticky formoval ještě před tím, nežli se fyzicky setkali?...  Anna a Petr ze sebe vysílali určité (energeticky podobné) názory, došlo mezi nimi k energetickému pnutí, až se posléze k sobě „přitáhli“ a setkali se?

Tento nový pohled na počátek vztahu nás vede k zamyšlení, proč je ve vztazích tolik trápení, proč se nesetkáváme s „kvalitnějším“ partnerem. Proč si např. Petr nepřitáhl někoho, kdo stejně jako on toužil po dítěti. A proč si Anna nepřitáhla někoho férovějšího, kdo by neshody neřešil nevěrou, ale ve vztahu s ní by buď byl, nebo by jednal čestně a nevyhovující vztah by ukončil a teprve potom by si hledal novou partnerku.

 

Jsme spoluzodpovědní za to, koho potkáváme?

Vede nás tento nový pohled k uvědomění si, že na vzniku vztahu máme svůj podíl? Že jsme spoluzodpovědní za to, koho máme vedle sebe, protože jsme si o něho „řekli“?

Vždyť nesvádí-li nás dohromady náhoda, nýbrž za setkání může naše osobní dosažená úroveň, kterou jsme do éteru vysílali pomocí svých myšlenek a na níž se potom „přicucl“ druhý člověk, nemáme na koho zlobit! Protože když popisujeme, jaký je ten druhý nemožný a co nám provádí, hovoříme vlastně o sobě – o své energii (o svých myšlenkách, o svých názorech), kvůli kterým se ten dotyčný v naší blízkosti vyskytl.

 

Každé setkání v sobě skrývá možnost posunout sebe ze stávajících energií výš

I setkání Petra a Anny bylo možností posunout se po cestě poznání o stupínek výš, za pomoci druhého si zkvalitňovat svoje myšlenky i projevy tak, aby se osobní nedostatky, které bránily pěknému soužití, staly minulostí, aby došlo k nalezení společné cesty dál a současnost byla smysluplnější.

Takže žádná náhoda, ale jejich dosažená úroveň (kvalita dosavadního života) je svedla do bodu setkání ve smyslu slov: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. A co se vztahem udělali? Co chtěli, co je bavilo, co uměli… zmar nebo zkvalitnění… vše měli ve své moci.

 

Setkání není ještě vstupem do společné řeky

Při setkání a v době po něm, se lidé vzájemně oťukávají a buď se pro sebe rozhodnou, anebo ne.   Vstup do „řeky vztahu“ se stane tím, když se dva jedinci pro sebe vzájemně rozhodnou jako pro toho nejlepšího. Potom už nestojí na břehu řeky, ale jsou v řece jejich společného vztahu. Když bychom uprostřed řeky nakreslili osu, potom každý z nich zaujímá svou polovinu řeky a v místě osy si podávají ruce.

Rozhodnutím obou být spolu vztah začíná

Rozhodnutím se pro sebe citem i rozumem (jako pro nejlepšího člověka na světě), vztah začíná. A hned ruku v ruce s tímto rozhodnutím musí jít ochota hledat společnou cestu dál, která je pro oba dva smysluplná. Tím už nejsou dva v páru jenom statickými lidmi, kteří se drží při setkání za ruce. Ale jejich vztah se stává funkčním: jednou zatáhne jeden, podruhé druhý. Vztah je živý, akční, oba ho svým zájmem a ochotou hledat společnou cestu dál „zalévají jako kytičku“, aby neuvadl.

A tak zde máme dva body, které když ve vztahu nenaplňujeme, dojdeme do neblahých konců – třeba i ke zmatkům a k nevěře  jako Anna s Petrem.

Bod 1) Aby vztah mohl pěkně fungovat, oba se pro sebe musí rozhodnout jako pro nejlepšího na světě a to jak hlavou (rozumem) tak i srdcem (citem). A to rozhodnutí není jenom jediné, nýbrž je potvrzované (opakované) v dalším a v dalším okamžiku. Rozum i cit bez ustání „hovoří“ o správnosti tohoto rozhodnutí.

Bod 2) Oba v páru vztah budují a nacházejí společnou cestu dál, která je pro oba dva smysluplná.  Pokud Anně dávalo smysl žít bez dítěte a Petr viděl smysl v rodině s potomkem, a nebyli schopni se domluvit, nenašli společnou cestu dál, která by oběma dávala smysl. A tam začalo tam klíčit zrníčko možného rozpadu vztahu, i nevěry.

 

Nevěra (rozpad vztahu) začíná, když končí domluva

Nemusíme být s druhým naladěni na úplně stejné věci. Neměli bychom však svůj názor považovat za definitivní, neměnný, jediný možný. Musíme být ochotni o věcech hovořit a hledat řešení. Nefungující komunikace nás vžene do myšlenek či vět začínajících slůvkem ne: Ne, tak jsem si to nepředstavoval. Ne, toto nechci. Ne, s tímto nesouhlasím. Ne, tohle akceptovat nebudu. Ne…

Každá věta či myšlenka začínající slůvkem ne nás obrací k partnerovi zády!

 

Začínají-li naše myšlenky a věty slůvkem „ne“ a my se nejsme schopni se s druhým na společné smysluplné cestě dál dohodnout, je to začátek konce vztahu

Když si nevysvětlíme, o co nám jde, když se nedokážeme domluvit na společné cestě dál, pustíme ruce partnera a otočíme se k němu zády. Stále ještě s ním jsme ve společné řece vztahu, ale oddalujeme se. Když se nedomluvíme a neobnovíme bod 1. Nerozhodneme se pro druhého jako pro nejlepšího na světě a nenaplníme ani bod 2. Nenacházíme společnou smysluplnou cestu dál, oddalování pokračuje. A vyústí tím, že se dostaneme mimo řeku vztahu.

 

Je-li jeden nebo oba mimo řeku vztahu, ve společném vztahu je prázdno – a soužití navenek vypadá, že trvá, ale je jenom formální. Zvnějšku se zdá, že existuje, ale náplň (láska a pravda) v něm chybí.

Nevěrou ve vztahu na sebe prozrazujeme, že jsme se ve vztahu oddálili. A nejenom to. Vypovídáme o sobě, že se nám nepodařilo zachytit okamžik, kdy jsme se neuměli dohodnout, kdy se do našeho repertoáru vloudily věty začínající slůvkem „ne“. Nevěra hlásí, že jsme to tak nechali a nenašli jsme řešení. Nevěra vzniká až v okamžiku, kdy jeden (nebo oba) už nejsou ve vztahu myšlenkově přítomní – vzdali to a myšlenkami se vydali do světa hledat někoho lepšího. Třeba ještě neměli odvahu to oznámit stávajícímu partnerovi  - jako pan Petr, který za to dalších deset let trpěl a rozhoupal se k odchodu, až mu diagnostikovali rakovinu ledvin. S manželkou se snažil vztah budovat, ale ta ho celé roky týrala výčitkami kvůli jeho nevěře. Jejich vztah by se dal popsat slovem „formální“. Žili jenom formu (hmotné zabezpečení), ale chyběl moudrý a láskyplný obsah. Láska, porozumění, vzájemná důvěra a pomoc – to ve vztahu nebylo.

 

A na závěr otázka: Co ještě jde ve vztahu spravit a kdy už je definitivní konec?

Aby se vztah obnovil – a to z jakékoliv fáze, tedy i po nevěře – musí se oba vrátit k bodu jedna, tzn.: oba se pro sebe opět musí vzájemně rozhodnout rozumem i citem jako pro toho nejlepšího na světě. Což konkrétně při nevěře znamená, že podváděný musí nevěrnému až do dna vše odpustit a podvádějící se musí vrátit do řeky vztahu, nabídnout partnerovi ruce ke spolupráci a tzv. sekat dobrotu. Potom může pár zvládnout i nevěru a budovat společnou smysluplnou cestu dál.

Když ale podvedený odpustit nechce (jako to udělala paní Anna) a ten kdo podvedl, se snaží ze všech sil vztah zachránit, dojde si k poznání, že jednostranně vztah budovat nelze. Na to nemá jedinec dostatek energie, na tom se „oddělá“: vyústěním tohoto marného snažení je přirozeně úbytek energie, který vede do nemoci (jako se to stalo panu Petrovi)… Nemoc není trest, ale pomoc, aby se dotyčný vzpamatoval a místo formálního prázdného svazku svůj život už konečně začal naplňovat láskou a pravdou.

 

Proč člověku není dovoleno žít formální vztah?

Protože jsme tu pro zkušenost duše. A duše na rozdíl od našeho omezeného přemýšlení Ví, že pan Petr má na světě pravou partnerku. A nejenom on: každý člověk má na světě prvého partnera. A s tím pravým je nesmírně veliká šance žít bez lží a trápení: v lásce a v pravdě. Setkáním Petra s Annou vznikla možnost hodnotný vztah vybudovat, energeticky se k sobě přitáhli, měli si co říci. Ale člověk musí být soudný a vědět, že to co nefunguje, nesmí trvat celý život. A že někdo (jako např. Anna) šanci žít smysluplně klidně zahodí a nemusí vykročit k lepším věcem po celý tento život. A Petr, nesmí  dar života - svůj čas, který má pro tento život propůjčený – zahodit.

 

My nejsme na světě pro bolest a trápení

My tu nejsme pro trápení, pro lži, pro podvody, pro nevěru. Kdo něco z toho dosud žije, měl by vědět, že vybírá zbytky z popelnic. A život bez podvodů, bez nevěry, to je vykročení od popelnic do cukrárny. A z cukrárny se nikdo k vybírání popelnic nesníží…

 

Život „v cukrárně“

A chcete-li vědět, kde se nepodvádí, kde nevěra v žádném případě není – je to „v cukrárně“, ve vztahu, který v lásce a pravdě funguje. A že pravého partnera dosud nevidíme? Pro začátek je důležité si uvědomit, že pro každého je. Pak už jen stačí vědět, že pěkný vztah není jen pro ideální lidi (nikdo dokonalý se na svět ještě nenarodil), je pro všechny, kteří jsou ochotni ruku v ruce s druhým člověkem na sobě pracovat: jsou odhodláni hledat smysluplnou cestu dál, vylepšovat si své nedokonalosti, pomáhat partnerovi … Cukrárna je i to, když pár žije 9tzv. „nadstavbu“, to znamená: nemyslí jen na sebe, na dění v páru a ve své rodině, ale s dobrými věcmi pomáhá i lidem kolem.