O BOHUMILE:

 

1. OSOBNÍ INFORMACE o rodině a předchozím zaměstnání 

 

2. PROČ PÍŠI a nabízím pomoc 

 

3. článek "MŮJ ROD A RODINA - a moje místo v ní" 

 
 
 

1. OSOBNÍ INFORMACE O RODINĚ A PŘEDCHOZÍM ZAMĚSTNÁNÍ

 

... jsem maminka dvou dospělých dětí, trojnásobná babička, manželka Miloslava Závorky... důchodkyně, nar.1957

 Přes dvacet let jsem pracovala ve školství, z čehož nyní čerpám i při své práci: informace vysvětluji názorně (pomocí kreseb) srozumitelně i jednoduše - aby se každý ve své problematice dobře zorientoval. 

 
 

2. PROČ PÍŠI A NABÍZÍM POMOC

 

Obrat v mém životě přišel v roce 1993, když jsem se na meditačním kurzu naučila odpouštět a s vervou jsem se do toho pustila. Odpouštěla jsem všechno všem vytrvale několik měsíců, až jsem se uvolnila ze sevření ve svých osobních nepravostech. Odpouštěním a následným řešením svých trápení jsem si v sobě vytvořila prostor na nové věci - a ty skutečně přišly. Začaly se na mě "sypat" informace o možném pohodovém fungování jednotlivců i skupin lidí zde na planetě Zemi - a to s dovětkem, že jsou určené nám lidem ku pomoci a ať si na ně udělám čas a všechno zapisuji a následně i šířím. Nastalo kouzelné období objevování úplně nového světa. Světa minulých životů, světa příčin a následků, v němž nejsou žádné náhody, nýbrž vše se všechno děje na platformě lidských myšlenek. Světa, v němž nejsme oběti nýbrž tvůrci - a to jak toho dobrého (co nás mezi lidmi či v oblasti zdraví potkává), tak i toho méně dobrého (našich nemocí i dalších trápení). 

 

Místo pozice oběti (místo naříkání a nadávání) jsem začala přebírat zodpovědnost za svůj život do svých rukou: ukončila jsem dvacetiletý nefunkční vztah a pracovala na sobě tak, že jsem si zasloužila seznámit se s pravým partnerem. Jsme manželé a žijeme spolu sedm let. 

 

Velice si vážíme ing. Jana Konfršta jako člověka i jeho nadčasového díla, které mezi nás vnesl jako krásný příslib věcí budoucích, o které je třeba se zasazovat na každém kroku. Měli jsme čest ho osobně poznat při tzv. Povídáních (www.povidanisjanem.cz), která v letech minulých pořádal. Nyní čerpáme z jeho díla i z informací - o Kristu, o poslání českého národa, o poslání každého z nás, o další inkarnaci Krista nám ku pomoci...

 
 

3. ČLÁNEK "MŮJ ROD A RODINA - A MOJE MÍSTO V NÍ"

 

Článek je o mé cestě hledání, o rodině i rodě, odkud pocházím, o odměně, které se mi dostalo díky trpělivému mnohaletému odpouštění mojí matce:

 

Když si spojíte ruce a vytvoříte z nich pyramidu, tak si můžete znázornit váš rod. Na vrcholu pyramidy, na samé špičce budou nejstarší lidé z vašeho rodu – které jste jako dítě zažili, o nichž něco víte: možná to je váš praděda či prababička, nebo babička s dědou. Pod nimi jsou vaši rodiče, potom vy osobně, pod vámi vaše děti, pod nimi vaše vnoučata…

Výš jsou ti, kteří jsou starší, prožili na světě víc let a měli šanci nasbírat i víc zkušeností. Ideální by bylo, kdyby platilo, že kdo je starší, je i moudřejší: zvládá vztahy, šíří lásku a pohodu, umí pěkně žít vztah se svým protějškem i s lidmi kolem, a to všechno ukazuje jako dobrý příklad generacím přicházejícím. V rodě by vládla pohoda, protože děti by s chutí přebíraly dobré zkušenosti od svých rodičů a všech starších lidí kolem, a nabyté krásy by předávaly posléze v roli rodičů dál…

Jako pohádka to zní krásně, ale praxe bývá jiná.

 

Proč mezi nejbližšími nevládne vždy láska a pohoda?

Proč jsou mnohdy rodové příběhy docela zapeklité a v rodině se nepotkáme jen se vzorně milujícími a moudrými lidmi? Proč vztahy s našimi nejbližšími někdy i dost bolí? A pokud je tomu tak a patříme do rodu či rodiny, kde je lásky jako šafránu a moudrost abys hledal pod lupou, existuje nějaký návod, jak se z toho dostat? Jak si nenechat svůj osobní život neláskou druhých otrávit? Jde překročit mantinely rodu či rodiny, kde vládne zmatek či nenávist a nastolit vlastní pravidla hodná následování? Je možné rodové a rodinné zmatky ukončit? A mohlo by se nám dokonce podařit své nejbližší motivovat tak, aby u nich došlo k pozitivní změně?

A jak vůbec rod a rodina vzniká? Jak dojde k tomu, že se dají dohromady otec a matka? A proč se k nim narodí právě určité dítě? Je to náhoda? Nebo se lidé, kteří si mají co říci – mají se od sebe co naučit – nějak přitahují? A jestli to „nějaké přitahování“ lidí k sobě existuje, proč je běžně očima nevidíme? Dá se v rodinných a rodových záležitostech vůbec vyznat, anebo musí zůstat tabu?

 

Náš rod

Mého dědu, otce mojí matky, znám jenom z vyprávění jako hrubiána a tyrana. Moje neprůbojná, laskavá a přizpůsobivá babička Anna si ho brala jako vdovce, kterému „na krku“ po smrti jeho ženy zůstaly tři děti. A navíc v domku, do kterého se babička přivdala, byla ještě matka dědy – tedy její tchyně. Jaké poměry tenkrát vládly, nechápu. Představovala bych si, že dobrák jako moje babička, mladá dívka, která se dobrovolně „dala na tři cizí děti“ bude v úctě minimálně u svého staršího manžela. O trápeních, která tam zažila, babička nikdy osobně nevyprávěla, vše jsem se dozvěděla až po její smrti od její poslední žijící dcery, mojí tety… jak moji babičku hned po svatbě – když jim odevzdala své skromné věno – z domku vyhazovali. (Domek zadlužil předek – rychtář – který v dobré víře půjčoval peníze chudým – a oni neměli z čeho své dluhy splácet.) Teta dále vyprávěla, jak o další děti v domku nikdo nestál – peněz se nedostávalo, manžel s tchyní měli tři děti, „jejich vlastní“, jiné nebyly žádoucí. Proč potom moje babička přišla devětkrát do jiného stavu? Proč porodila devět dětí, od nichž byla hned druhý den ráno po porodu hnána na pole se slovy, že se přece nebude válet v posteli? Děti zůstaly celý den doma bez mateřského mléka, a Anna, když se vrátila večer polomrtvá z pole, prosila tchyni, ať je alespoň tak pevně nesvazuje do zavinovačky… Novorozeňata přežívala den za dnem bez potravy, přidušená pevným ovinutím… Takto bestiální „péči“ své babičky přežila z devíti živě narozených jen tři nejodolnější děvčátka, která ne a ne umřít. Jednou z nich byla i moje maminka, narozená v r. 1926.

Dneska by šla moje prababička za svoje činy sedět natvrdo jakožto vražedkyně. Jak tohle mohla dělat? A proč se babička nebránila? Když jsem tyto otázky položila dceři babičky, mé tetě, usmála se a řekla: „Bohunko, tenkrát to bylo ve všech chalupách stejné, sousedku při porodu dokonce vyhnal manžel s tchyní do stodoly a ona rodila na slámě; chudá žena nikoho nezajímala a nikde neměla zastání, a ani neměla kam jít.“

Maminka vzpomínala, jak si jako malé dítě hrála s pár kousky dřeva na písku a otec jel s volky a vozem na pole. A vrátil se k ní a všechno jí rozdupal. A když jako dospělá přivedla před rodiče svého chlapce, se kterým se chtěli vzít, otec ho vyhnal se slovy: „Co mi sem leze ta nuzota…“ Z lásky sešlo… A když před třicítkou přišla moje matka do jiného stavu, vdávala se v devátém měsíci. Po třech letech jsem přišla na svět já.

 

Vztah s matkou

Vztah s matkou byl šílený. Celý náš rodinný život byl takový. Rodiče si „nesedli“, přetahovali se o moc. Matka vzpomínala na svou nenaplněnou lásku a otci se mstila za to, že ji nechápal. Otec byl nemocný, jezdil často do lázní a ona na něho žárlila. Všechno u nás bylo zmatené a hrubé. Jako by matka pokračovala v tom, co žila její maminka, co si jako dítě zažila. Znala práci, tlaky, nepohodu, kritiku druhých. Celý její život byl jen o práci, o starostech, o trápení. Nemohla se dobrat pěkných věcí sama se sebou, tudíž ani se svým manželem – a ani se mnou. Protože já jsem byla dcerou nemilovaného manžela (a otce jsem měla moc ráda), měla jsem v jejích očích stejnou pozici, jakou měla v dětství ona: trpěla mě, ale hodně nerada.

Že jsem z toho v dětství umírala (ztrácela jsem vědomí a nikdo nevěděl, co se mnou), není divu. Lékaři na to šli vědeckou cestou a říkali, že mám revmatickou horečku, která zasáhla srdce – dlouhodobě jsem se léčila v nemocnici v Praze. Původ nemoci byl prostý: chyběla mi láska. Byly mi tři roky a už jsem nemohla dál. Moje dětská osobnost odmítala prostředí nelásky s rodiči sdílet a opanovala mě myšlenka: „Já tady s vámi nebudu…“

 

Karma rodu pokračovala

Co prožila matka a já jsem tím v dětství nasákla – jako by to bylo normální a jediné možné - v tom jsem v dospělosti pokračovala. Vdala jsem se ve dvaceti a manžel nepatřil k jemným a chápajícím lidem. Život jsme naplňovali prací (svépomocí jsme stavěli dům), akčními drsnými sporty (splouvání divoké vody, létání na rogale), ale pohoda u nás nebyla. Mé trápení coby malé holčičky (strádání bez lásky a moudrosti) pokračovalo: byla jsem přetížená prací i sportovními aktivitami, starostmi o naše dvě děti, o financování rodiny. Rodem se táhla jako červená nit hrubost, nelaskavost, neúcta, přemíra práce, pomluvy, neodpouštění – a já jsem konec nitě převzala jako štafetový kolík a nesla svým životem dál.

Že toto jednání bylo nepatřičné, to jsem věděla už od svého dětství. Jenže nacházet jinou cestu nežli tu „rodovou“ jsem dosud nezačala.

V knize „Miluj svůj život“ od L. Hay jsem četla, jak se její maminka proměnila z absolutně nevlídné v milou, laskavou a moudrou. Dívala jsem se na to nevěřícíma očima a neuměla jsem si v hlavě srovnat, jak k tomu mohlo dojít. Při myšlence na mou matku mi něco takového připadalo jako science-fiction.

 

Zázrak

S mojí maminkou se ale stalo to samé! Ona se také takto proměnila. A nešlo u ní o malou zanedbatelnou změnu, nýbrž o absolutní proměnu osobnosti: stala se bytostí jemnou a šlechetnou, laskavou a chápající, milou a moudrou. Náš vztah se natolik zlepšil, že jsem si přála, aby trval ještě alespoň sto let… Jak k tomu došlo? Proč se proměnila? Jaký impulz ji k tomu vybídl?

Pobídky ke změně přicházejí opakovaně k nám všem – např. skrze druhé lidi. Situace, které lidé nastolují a my je prožíváme, se dotýkají našich citů: něco se nám líbí a něco nelíbí.

Spisovatel N. D. Walsch v povídání „O malé dušičce“ sděluje, že se na Zem nerodí nikdo jiný, než samí andělé. Že podstata všech lidí je stejná – moudrá a láskyplná – a kdo se tak neprojevuje, ten přišel „posloužit“ druhému člověku agresivitou proto, že si o to ten dotyčný člověk tzv. „řekl“.

Co znamená, když si o něco „řekneme“? Když pochopíme, o co si svým životem „říkáme“, dojdeme si k zázraku, který se stal s mojí maminkou. Zázrak však nezačíná tím, že budeme člověku s velikým trápením vysvětlovat, že si o to „řekl“, proto má život zrovna takový. To by bylo hrubé a nevlídné – a jeho bolest bychom ještě zvětšili. Ani já jsem takto se svou matkou nejednala. „Zázrak“ se podařil jinou cestou.

 

Kde začíná cesta k zázraku?

Na kurzu sebepoznání v mých 36 letech jsem se dozvěděla, že ke svým rodičům se nerodíme náhodou. Že děti k rodičům vážou osobní dětské, ne moc dobře žité vlastnosti, které si mohou společným životem s rodiči zkvalitnit. A ani rodiče z tohoto svazku nevyjdou zkrátka – možnost učení je oboustranná. Děti nemusejí kopírovat to, co se jim na rodičích nelíbí, mohou to samy na sobě vylepšit a rodičům to svým životem ukazovat jako řádnější možnost žití. A protože celé povídání „O malé dušičce“ bylo o odpouštění, zamýšlela jsem se nad tím, zda odpouštění vůbec někdo z našeho rodu, z naší rodiny zvládal. V úvahách jsem se dostala až k sobě a došlo mi, že sama jsem s touto záležitostí na štíru – že stále někoho kritizuji, pomlouvám, hovořím o lidech záporně, odsuzuji je, nepřijímám, nerespektuji. A protože jsem byla stále nemocná (dechové potíže, srdeční arytmie, záněty ženských orgánů), až jsem únavou přestala chodit (léčitel mi řekl, že jsem těsně před vypuknutím rakoviny), nebylo na co čekat. Pustila jsem se do denního odpouštění sobě i druhým (nejdříve svým nejbližším v rodině, pak i všem dalším), opakovaně jsem se snažila pochopit, čím mi lidé (andělé) slouží. Vymaňovala jsem se ze zvyku pomluv a kritiky, a na vztahy jsem se začala dívat nově: jak se mohu lépe projevovat já. To byl začátek zázraku.

Brzy mi došlo, že odpouštění se netýká druhých lidí, ale mě. S každým protivenstvím, které ke mně přicházelo skrze lidi kolem, jakoby ťali do živého. Bolelo mě to. Pomocí odpouštění se však něco měnilo: lidé se chovali stále stejně, ale já jsem pozorovala, že už mě jejich projevy nebolí tolik jako dřív. Odpouštění samozřejmě neznamenalo, že bych s nepěknými projevy souhlasila, odpouštěním jsem získávala větší ochranu oproti zlu, klid a nadhled. Nebylo pro mě problémem uvidět maminku jako malou holčičku, která se trápila a zlobila tenkrát a dělá to samé i nyní, přičemž mně jako jejímu dítěti teď nepříslušelo ji opravovat a poučovat, co by dělat měla a co ne. Začala jsem k ní projevovat větší trpělivost.

 

Trpělivost se vyplatila

Mým trpělivým soustavným odpouštěním (které např. k matce trvalo 14 let) se naše role jakoby vyměnily: maminka se mě sice stále snažila poučovat a kritizovat, ale přitom nepřehlédla, jak se mám dobře. Jak jsem změnila práci na tu, která mě nesmírně naplňovala, jak jsem se podruhé vdala – a to za úžasného člověka, se kterým vztah plyne v lásce a v pohodě… jaký mám vztah ke svým dětem i lidem kolem. Navenek ještě dělala drsňačku, která ví své, ale ledy kolem jejího srdce začaly tát. Tu a tam mě i pochválila, přeptala se, jak je vůbec možné, že žijeme v takové pohodě. Chovala se jako zvídavé dítě, které chce přijít věci na kloub. A my s manželem jsme vše trpělivě vysvětlovali: že je třeba celou bolavou minulost odložit pomocí odpouštění. Mamince došlo, jak to s životem je. Že žila co uměla, že lidé kolem také žili co uměli, a že jediné, co je teď možné zpětně s tím vším udělat, je podívat se na to s nadhledem, tedy všem (i sobě) všechno odpustit. A maminka to udělala: odpustila. Proto nastal v našem vztahu takový zvrat, který se dá vyjádřit slovem zázrak.

 

Vůbec nevíme, co jsme společně s našimi blízkými žili…

Na minulost se snažíme podívat širším záběrem, vypozorovat, co žili rodiče, prarodiče, jaké zvyklosti jsme si díky nim osvojili. Třeba i přemýšlíme, co na sobě změnit. Ale stále nám k tomu něco chybí. Mně třeba celý život na vztahu s matkou vadilo, jak se ke mně divně chová: že mě nepochválí, není v mé blízkosti v pohodě, jakoby se mě snažila nevidět, nejlépe „zadupat hluboko pod zem“, nějak ponížit: jako bych byla její nepřítel. (Se sestrou si matka rozuměla.) Třeba jsem přinesla na vysvědčení samé jedničky a ona řekla: „No jo, naše šplhna.“ Celé roky (než začala po své osmdesátce odpouštět) jako by se mnou nechtěla mít nic společného. Dokonce mi přiznala, že se mě bála… Vytřeštila jsem oči a nechápala… Můj vztah k ní byl od dětství velice napjatý, ale nezdálo se mi, že bych napětí vyvolávala já. Byla pro mě nebezpečná: když jsem jí například svěřila dětské tajemství, ona se mi za to vysmála. Jen co na mně našla nějakou mou slabost, tak mě na všechny strany pomlouvala, shazovala, jako by mě potřebovala upozadit. Po celou dobu jejího života jsem zůstala v nevědomosti – nebylo mi dáno vědět, proč to všechno právě takové je. Měla jsem zesílit tím, že jsem všechna tato protivenství skrze odpouštění zvládla. Asi se mi to podařilo, protože rozluštění záhady mého vztahu s matkou přišlo: sice až po její smrti, ale přece.

 

Rozluštění záhady trápení se událo během krátkého okamžiku

Jeli jsme autem, manžel řídil, já jsem se dívala do ubíhající krajiny a najednou mi hlavou prošla sekvence příběhu, který jsme s matkou v minulosti prožily – a kde jsme proti sobě stály jako nepřátelé. Během té chvíle jsem pochopila o mém vztahu s matkou tolik, jako za předcházejících padesát let! A navíc mi také došlo, že se nesetkáváme jenom s lidmi, se kterými si máme uhladit věci z minulosti, ale vracíme se i na místa z minulosti nám důvěrně známá…

Ve vizi jsme „uviděla“ sebe v minulosti, jak jsem stála pod kopcem a dívala se s ostatními nahoru, kde se rozhořel požár – to Žižka nechal upálit své odpůrce v kostele v Klokotech v Táboře. Matka byla mezi těmi, kteří shořeli, já jsem stála na straně husitů…

A zda tato událost nějak korespondovala se současným životem? Moji rodiče se v Klokotech brali! A celé dětství tam směřovali naše rodinné výlety. Bydleli jsme padesát kilometrů od Klokot a vlakem jsme opakovaně jezdili právě tam…

 

Nikdo nežijeme nic jiného, než pokračování svých minulých životů

Pokud vás nějaké vztahy s lidmi tíží, třeba vám skrze toto vyprávění dojde, že je nepatřičné domáhat se, aby nám všichni fandili a měli nás rádi.

Vůbec nevíme, co jsme jim v minulosti provedli, jaké s námi mají zážitky, které si bohužel (nebo bohudík?) na úrovni rozumu nepamatují. Po narození všichni procházíme tzv. bránou zapomnění a rozumem si z minulosti nepamatujeme vůbec nic. Ale pocitově (v duši) je zapsáno do slova a do písmene úplně všechno.

Přitahujeme se k lidem i k místům, s nimiž si máme co říci. Při pohledu dějinami nazpět vedle láskyplných a moudrých záležitostí byly často i války. A neválčili v nich nějací cizí lidé, to jsme byli my! A proč se s nepřáteli můžeme setkat i v rodech a v rodinách? Protože jsou to svazky, ze kterých se tak lehce nedá odejít – a právě trpělivostí, odpouštěním přetínáme negativní karmu a dostáváme se tím blíž k sobě, a tudíž i blíž ke svému životnímu poslání.

Ať se děje cokoliv – vždy když nás něco tíží, a nevíme, z čeho to pramení – není třeba hledat příčinu v minulých životech. Je třeba „vzít zpátečku“, ukáznit se a odpouštět bez přestání (sobě i druhým) pořád dokola tak dlouho, až se věci minulé spojí s tím, co žijeme teď, a vše se vyjasní.

Nikdo nežijeme nic jiného než pokračování minulých životů! Byť třeba zprvu jenom pocitově klopýtáme životem, každá naše bolest jde pomocí odpouštění zvládnout. A nejenom to: zvládání vztahů je i přímou cestou k poznání našeho životního poslání i poslání našeho národa.

 

Minulé životy si nás dávno našly

Chtěla jsem říci, že se ke znalosti minulých životů postupně dopracujeme všichni, že si nás samy najdou a vyjeví nám, co jsme zač my osobně i lidé kolem. Ale spíš se k tomu patří dodat, že minulé životy si nás dávno našly! Proto jsme se sešli teď na Zemi, jsme v určitých národech, rodech, rodinách – se svým konkrétním úkolem: se svým životním posláním! A to se nám vyjeví, až rodinné a rodové záležitosti začneme vnímat jako záhon, na kterém naší pílí květ osobního poslání rozkvétá.