O TYPOLOGIE ENNEAGRAMU NAJDETE INFORMACE V MOJÍ 5. KNIZE LÉČENÍ PŘÍČIN NEMOCÍ 

 
 

 Co se zdá v partnerství a v dalších vztazích tak nepochopitelné - někdy až šílené - to už dávno súfijští mniši na nás lidech vypozorovali a přehledně nám to předkládají v jejich typologii enneagramu. 

 

Vysvětlují, že se rodíme s určitou povahou, kterou považujeme za správnou a dostačující, ale je to pouze určité jednosměrné zaměření sebe, které máme rozpoznat a pokročit dál. Máme v sobě obsáhnout rovnoměrně všechny lidské složky: rozum, cit i činy - nejenom jednu z nich, která nám je bližší. Dokud se vědomě nevydáme neprošlapanou cestou ze své vrozené povahy k větší harmonii, jsme si podobní jako vejce vejci. A lehce sebe i druhé najdeme v jednom z devíti typů, jak nám je podrobně a přehledně popsali výše zmínění súfijští mniši. 

 

Ale zůstávat na půli cesty -zařaditelní do jednoho z devíti typů - nebo k tomu přidat jen svou druhou tvář, do které se měníme, jsme-li v nepohodě (ve stresu), to není žádoucí, k tomu enneagram neslouží. 

 

Měl by pro nás být POBÍDKOU povahu svou i lidí kolem dokonale poznat: lidi pochopit a nechat je na pokoji (neubližovat jim ani kritikou, ani pomluvou, ale na druhé straně nenechat ani ubližovat sobě) a na sobě pracovat: najít svou tzv. správnou cestu vývoje (i ta je v enneagramu popsaná) a ze zajetí ve své povaze (ze svého ega) se tzv. vykroutit. MÍT V ROVNOVÁZE rozum, cit i činy... a nebýt v žádné škatulce enneagramu...

 
 
 
 
 

1. díl TAJNÉ STARODÁVNÉ UČENÍ SÚFIJSKÝCH MNICHŮ - ENNEAGRAM VZTAHŮ (článek pro časopis Phoenix)

 

 

Lidská povaha je košatý strom. Větvičky jsou jak naše lidské příběhy: rozprostřené do všech stran.  A listy stromů? Ty odívají holé ´cesty větví´ tajemstvím – jako když člověk kráčí po své životní cestě a přemýšlí, co ho asi potká. A vykvete-li na stromě květ, je to učiněný zázrak: skýtá totiž naději, že strom - stejně jako člověk - nežije planě, a po čase se možná dočká i sladkých plodů…

 

A tak je koncipován enneagram: jako nápověda ke skvělému růstu nás lidí. (Dříve to bylo tajná nauka a zasvěcováni do ní byli pouze nejvyšší učenci, a to pouze ústní formou. Doba pokročila a o enneagramu se dočteme – např. i v mojí 5. knize Léčení příčin nemocí).

 

Kmen je hluboce zasazen do země a ukotven kořeny – stejně tak pevně jsme spjati se svou povahou, kterou jsme si přinesli do této inkarnace. A dál? Existuje osud, který by předurčil, zda porosteme rovně nebo nakřivo? Je nějaká síla mimo nás, která by stanovila, jestli vůbec ´obrazíme květy´ a posléze se ´dočkáme i plodů´ nebo náš život proběhne planě a bez významu vyšumí, jako když se prosype písem mezi prsty? Co když je to tak, že současně se zrozením přišla možnost ´růst rovně´ a je jen na nás, co si pod touto možností představujeme a zda ji zrealizujeme?

 

„Jednosložkový“ člověk

Základní informace o enneagramu možná už znáte – víte, že ´rovný růst´ znamená dávat si do rovnováhy své city, přemýšlení a činy. Nejde to automaticky, protože se rodíme s převahou jedné této složky: ´kmen´ náš i lidí kolem je převážně buď z citů, nebo ze záležitostí týkajících se rozumu, anebo z činů. Být citlivý, přemýšlivý nebo činorodý, to není nic špatného. Problém ovšem je, když si tuto jednu svou složku ponecháme jako by to byl vrchol všeho a zbylé dvě opomíjíme: nezajímají nás, preferujeme jen to své. Od dětství přece známe právě toto, tak proč by to nemohlo fungovat?

 

Jenže když si v sobě ponecháme jen tu svou jednu poznanou složku, kmen je zdravý jen z jedné třetiny!

 

A zbylé dvě třetiny našeho kmenu jsou prohnilé… Jak by potom náš strom mohl růst rovně? Vždyť jeho kmen uhnívá, vyklání se do boku a hrozí mu vyvrácení? 

 

Kdyby na světě žil jenom jeden jediný člověk, tak by si nerovnováhy svého citu, rozumu a činu ani nevšiml, protože by neměl srovnání s druhými, nedostával by se do situací, kdy je třeba se s lidmi domluvit. Jenže tím, že svět je plný lidí, vytváříme si vzájemně ´výživnou učební látku´. A „jednosložkové lidi“ poznáme podle toho, že u nich dochází k potyčkám. Setkání takových jedinců vypadá, jako by stáli proti sobě, tasili meče a vyšli do boje. („Jednosložkový“ je takový člověk, který si dosud nevšiml, že zaměřuje svou pozornost stále jenom buď na citovou, rozumovou nebo akční složku života – že je buď ´hromádkou nervů´ nebo chladným necitlivým přemýšlivcem anebo člověkem, jehož činy jsou takové, jakoby život sekal sekerou, protože k činům nepřidal citlivost ani moudré 

přemýšlení.)    

 

"Mapy povah" súfijských mnichů

Stejně jako se narodíme např. se sacím reflexem – miminko po narození ví, že je třeba se přisát k prsu matky – máme v sobě i jakousi podvědomou potřebu ochránit sebe. A to už jsme u informací, které před staletími vypozorovali súfijští mniši. Všimli si, že my lidé používáme určité postupy, kterých se držíme, abychom ochránili sebe.  Mniši nic nevymýšleli, jen pozorovali povahy nás lidí a vytvořili ´mapy povah´, které popisující kdo jsme. K čemu slouží mapy zeměpisné, to víme: abychom nebloudili a došli či dojeli tam, kam chceme. A ´mapy´ povah? Ty dělají věci velice podobné: vedou nás po cestách poznání sebe i druhých: abychom si došli v rodině, v práci i jinde ke vztahům, které nejsou útokem ani obranou s mečem v ruce. Učí nás meč odložit a podat si ruce ke spolupráci. Že to jde za podmínky, že my sami se rozvineme z omezenosti v člověka „vícesložkového“ a spolupracovat jde také s lidmi, kteří si nemyslí, že jsou ´pupkem světa´ a také si své obzory rozšiřují a po smysluplnějších vztazích touží, to je prostě tak.

 

Mapa vztahů rozdílných povah

V enneagramu je i vysvětleno, s jakými rozdílnými povahami se my lidé rodíme. Někdo je pánovitý, bojovný, vyvyšující se, silový, domáhající se svého, arogantní jako lev (např. je to povaha v enneagramu popsaná pod číslem osm nebo čtyři). A někdo je úplně opačný: bojí se konfliktů, a tak se podřizuje. Nežli by bojoval, to raději ustoupí, zaleze do kouta a jako malá myška jde druhým z cesty (např. povaha číslo dvě). Dokud na sebe ´tasíme meče´, je v podstatě jedno, jakou máme povahu, protože z boje nikdy nic dobrého nevzejde. A navíc mniši vypozorovali, že svou povahu radikálně změníme, jsme-li ve stresu: i malá bezbranná myš umí kousnout, je-li zahnaná do kouta.

 

Co nás nestojí námahu, nemusí bít to pravé

K tomu mniši poznali, že jsme zprvu všichni „jednosložkoví“. A nežli si své povahy - svého omezeného buď jen přecitlivělého, nebo chladně rozumového anebo necitlivého a nerozumného hrubého chování – všimneme, a dostaneme chuť se vylepšovat, všichni zprvu používáme nějaké dětské projevy. Např. vyčítáme, viníme, hádáme se, litujeme se, jsme uražení, chladně odtažití… nebo vyhrožujeme, jsme zlostní, agresivní slovně či dokonce fyzicky…

 

Ač věkem dávno dospělý, jdeme – často dlouhou dobu, někdy i skoro celý život - po cestě, kterou jsme si vyšlapali v dětství. Proč to děláme? Stojí nás to méně energie, je to pro nás snazší.

 

Všude kolem naší cesty totiž bují neprostupný prales. A ač naše „jednosložkovost“ (dvoutřetinová prohnilost našeho kmenu) je zárukou nekonečných trápení ve vztazích a skluzavkou do nemocí, všichni zprvu žijeme: „za moc to nestojí, alespoň to však znám a mně to tak stačí“ (vtipně vyjádřený rčením: „smrádek, ale náš“). Proč to děláme? Protože nastoupení cesty do harmonie sice láká, volá nás k tomu náš hlásek svědomí, ale práce nutná k vykácení pralesa a vytvoření cesty nové nám lidem zas až tak moc nevoní.

 

Vztahy a naše hmotná těla jsou boží nástroje k růstu

Jenže člověk se svou nechutí se pohnout řádnou cestou dál je malým pánem na ´páky´ boha.

 

Všichni totiž vlastníme boží nástroje, které jsme dostaly jako dary ke svému růstu: jsou to mezilidské vztahy, které mohou bolet a tělo, které může onemocnět.

 

A tito pomocníci nás trvale v dětských energiích na nikam nevedoucích dětských destičkách nenechají! Poznala to i manželka podnikatele, usazená ve zlaté kleci z majetku, která ovšem byla zdravotně i ve vztazích na dně. Proč? „Jednosložkově“  totiž dosud žila ona sama i její manžel… a tak to s nimi ani jiné být nemohlo. Ve vztahu se potkaly dvě nejvíc bojové povahy a navíc úplně protichůdné: ona přecitlivělá „4“ a on necitlivá „8“. Dokud ho fascinovala manželčina vyzývavost, svůdnický způsob života a sexuální atraktivnost, myslel si, že má navrch. Jenže ona měla stejnou chuť vládnout jako on, a podřídit se mu? To ji ani ve snu nenapadlo. Když necitlivé „8“ došlo, která bije, že ji ´pod sebe nenašlape´, udělal od vztahu čelem vzad: našel si milenku – a ani se s tím netajil. Ji měl na domácí práce a výchovu dítěte. Kosa padla na kámen… A jaký dopad to mělo na přecitlivělou ženu? Neustálým domáháním se, aby s ní manžel vztah budoval, je tak unavená, že už nemůže dál. Má zdravotní problémy – bolí ji klouby, hlava, špatně spí, rozhodí ji každá maličkost natolik, že často pláče. Smutnou náladu, stavy beznaděje, má teď velmi často. Jsou dny, kdy ani nemůže vstát z postele. Bere prášky na nervy, na klouby… Jako důvod uvádí chování manžela, který má svou firmu a téměř vůbec není doma. Nepovídá si s ní, na ničem se nechce domluvit, jen se s ní hádá. Peníze jí dává, má, na co si vzpomene – tak co prý ještě chce? Navíc má manžel milenku. Náznaků o jeho možné nevěře bylo za poslední roky víc, ale teď už se to ani nesnaží skrývat.

 

 

 

 

2. díl Tajné starodávné učení súfijských mnichů:  enneagram

SLADKÉ PLODY NAŠICH VZTAHŮ (pro časopis Phoenix)

 

V minulém čísle jsme si připomněli, co před staletími vypozorovali súfijští mniši, jak dokonale zmapovali povahy nás lidí. A není to ledajaký sumář lidských povah, nýbrž sonda mířící k samé podstatě lidského bytí – k přemýšlení, které často bývá zakalené naším egem (potřebou, aby bylo po našem, abychom měli oproti druhým lidem výhody, abychom sebe ochránili před vnějšími vlivy – což často klidně děláme i na úkor ostatních).

 

Vhled do enneagramu je

 

1) vhled do našeho ega – do našich ne moc dobrých vlastností, které však neměníme, protože změna by znamenala práci a do té se nám nechce. Proto své chování před sebou i před ostatními omlouváme a prohlašujeme ho za dostačující, normální, přiměřené, vhodné. Ale kdo to s žitím lásky a pravdy myslí opravdověji, může s pomocí enneagramu postoupit dál.  K poznání, že

 

2) trpkost ve vztazích - kterou tak často pociťujeme - i bolesti těla, které nedobré vztahy provázejí, nejsou nejvyšší metou, ke které můžeme v životě dojít. Nýbrž jsou nápovědou k našemu růstu.

 

A kdo navíc k enneagramu přidá poznatky o karmě:

 

3) nedovolí si zůstávat v dětských představách: že za všechno můžou ti hrozní lidé kolem nás, kteří nám provádějí příšerné věci a vůbec se nechovají, jak my chceme a kvůli nim místo sladkosti žití prožíváme jen trpkost (kdy náš vzájemný vztah vypadá, jako když se do sebe zakousnou dva vzteklí psi)… takoví lidé si k sladkým plodům ve vztazích i v oblasti zdraví dojdou.

 

Žijeme-li v těžkostech, vždy na tom máme svůj podíl

 

Přiznání si minimálně spoluúčasti na problémech ve vztazích – fakt, že trpké plody jsme vypěstovali společně  - to je začátek  možného obratu k lepšímu. A platí to samozřejmě i pro vztahy v manželství.

To si zatím žena podnikatele, jejíž příběh připomínám, nepřipustila. V plné šíři viní ze všeho, co ji trápí, svého manžela.

 

Paní Ludmila si přišla pro radu a líčí, jak je usazená ve zlaté kleci z majetku, ovšem zdravotně i ve vztazích je na dně. Bolí ji klouby, hlava, špatně spí, rozhodí ji každá maličkost natolik, že často pláče. Smutnou náladu, stavy beznaděje, má teď velmi často. Jsou dny, kdy ani nemůže vstát z postele. Bere prášky na nervy, na klouby… Jako důvod uvádí chování manžela, který má svou firmu a téměř vůbec není doma. Nepovídá si s ní, na ničem se nechce domluvit, jen se s ní hádá. Peníze jí dává, má, na co si vzpomene – tak co prý ještě chce? Navíc má manžel milenku. Náznaků o jeho možné nevěře bylo za poslední roky víc, ale teď už se to ani nesnaží skrývat.

 

Má vůbec toto její trápení řešení?

Odpověď je stejná, jakou na otázku: Zda je možné zlepšit postavení dvou do sebe zakousnutých psů? Ano, možné to je. A nejenom, že je to možné, je i žádoucí to udělat. Psy bychom pravděpodobně polili kýblem studené vody, dali si je na vodítka, odtrhli je od sebe a odvedli je každého do jiného kotce, aby dali pokoj. S lidmi to tak jednoduché není. Člověk podléhá vesmírným zákonitostem, kde hned první z nich mu přisuzuje možnost volby, neboli: může se rozhodnout, jak chce.

 

1.vesmítný zákon zní: „Každý dospělý svéprávný člověk má právo si o sobě rozhodovat.“

 

Může tedy, jak dlouho chce, třeba i celý život, žít „zakousnutý“ do jednoho či více lidí (pokud mu to lidé kolem trpí). Vrátíme-li se k enneagramu a s jeho znalostí si uvědomíme, s jakou povahou se narodila paní Ludmila a její manžel, uvidíme, že se v páru setkaly dvě velice kontraverzní a k tomu silné povahy. Jak lze toto zjistit? Skrze učení súfijských mnichů… Po dvaceti letech studia enneagramu a práce s ním, není těžké rozpoznat, jaké dětské postupy na sebe my lidé vytahujeme, čím se snažíme druhé oblouznit a vnutit jim svá pomýlení jako tu nejvyšší pravdu. Vrozená povaha nám „čouhá z bot“ jako ona pověstná sláma. Dětskost (neomalenost, zlostnost, závist, lakotu…) prostě neskryjeme. Dokud z dětskosti nezačneme vědomě vystupovat a neodíváme se do projevů dospělosti, jsme si ve svých reakcích podobni jako vejce vejci. A některá povaha je tak výrazná, že ji rozpoznáme záhy. Prozradí ji tvrdost v obličeji i v jednání, černobílý nekompromisní pohled na svět, útoky přesně cílené, které bychom mohli vnímat jako urážky, když bychom enneagram neznali a nevěděli jsme, že si nás dotyčný testuje. Toto, plus další věci, které dělal manžel Ludmily, mniši shrnuli do skupiny, kterou označili číslem osm. A paní Ludmilu s její sebelítostí, plačtivostí, tragičností, se scénami, jak by byla na divadle (a měla k tomu na sobě i atraktivní „kostým“ : oblečení a doplňky jako na předváděcím molu), a k tomu její tvrdost a bojovnost, se kterou se domáhá svého – to vše mniši také identifikovali a přiřadili k tomu číslo čtyři.

 

V literatuře je popsané kde co, v enneagramu najdeme i jak vypadá vztah povahy  „4“ a „8“

Takoví lidé jdou do vztahu, ve kterém nebude nuda. Pro „4“ je klidná hladina života skoro jako smrt. Proto si vybírá povahy, kde klid skutečně nehrozí. A s „8“? S tou má vzrušení zajištěné na každém kroku. Manžel „8“ je odvážný, činorodý, akční, bojovný – navíc se rád obklopuje majetkem. K tomu byl zprvu okouzlen vyzývavostí a atraktivností své manželky. Potud je vše o.k. a vztah by mohl pěkně fungovat: manžel by byl fascinován sexuální atraktivností své ženy, ona by si užívala nadstandardního hmotného zabezpečení. Jenže, znáte to, tak jednoduché to v životě není. Dar života nenaplníme jen penězi a sexem. Jsme duchovními bytostmi, kdy vše hmotné nám má pomoci vzpomenout si na své zasunuté rezervy a na nich – na vylepšování svých nedokonalých vlastností – máme pracovat. A s tím nezačal on ani ona, proto je jejich manželství v takovém stavu.

 

On v duchu dětskosti bojuje s jakoukoliv autoritou, není schopen vyjít s tím, kdo se mu nepodřídí. Mylně předpokládal, že má manželku, která mu půjde na ruku, přizpůsobí se mu a bude hrát druhé housle. To se hluboce zmýlil! A když mu došlo (až po letech, protože díky své malé citlivosti to nerozpoznal dříve), že manželka se mu nikdy podřídit nemínila, že to tak zprvu jenom vypadalo, protože byl fascinován její vyzývavostí, atraktivností i svůdnickým způsobem života, padla kosa na kámen. Za vyzývavostí a atraktivností, kterou dříve tolik milovat, rozpoznal její náladovost, nekončící domáhání se, aby se svět točil podle ní. Místo ochoty s ním vyjít, úcty k němu… na venek vylezlo pohrdání, jako by byl hloupý a pro ni moc obyčejný. A protože typ „8“ má v povaze vidět svět černobíle – a manželka se v jeho očích tímto prozřením změnila z bílé v černou, tak s ní skončil. A jeho necitlivost způsobila, že si ji doma klidně nechá na domácí práce a péči o děti, a vůbec se nebude tajit tím, že má pořádnou ženu – svou milenku, a manželka ho vůbec nezajímá…

 

Začátek cesty k vyřešení je vyvázání se „ze zakousnutí“

Že jejich „zakousnutí se do sebe“ nejde řešit tím, že každému na hlavu vylijeme kýbl ledové vody a odtáhneme je do oddělených kotců, to víme. Přesto je v tomto na prvním pohled absurdním řešení ukryta teoretická nápověda… Nevěříte? Ale, ano, je tam: spočívá v nutnosti zchladit si hlavu a dát si odstup.

 

V rodině, v rodě, v národě – obrat k lepšímu vždycky začíná od jednoho člověka

Rozjitřenost citů, domáhání se, výčitky, sebelítost… to vše je temná energie paní Ludmily. A je to ze stejného soudku temnoty jako hrubost a neomalenost jejího manžela. Oba jsou dospělí a svéprávní a chtějí-li, mohou v nikam nevedoucích reakcích pokračovat. Neexistuje pomoc zvenčí, která by jejich vztah spravila. Podotýkám, že jedna účinná pomoc je – a to bolest našeho těla, která vzniká tím, když se vytrvale a tvrdošíjně držíme temných projevů. A to právě dělá paní Ludmila. A výsledek? Ne kvůli manželovi, ale kvůli šíření jejího osobního temna – pro šíření dětských temných energií její osobou - je nemocná. K tomu pan De Mello podotýká: „Pozor, většina lidí si chce jenom postěžovat, ale nic řešit nechtějí.“ Dodat se k tomu dá: „Někoho ani nemoci k pozitivní změně neinspirují a raději předčasně zemřou, nežli by se změnili.“

Proto je důležité nebrat si trápení lidí osobně, vidět za stavem, který je teď, myšlenky dotyčných. Myšlenky coby jemné neviditelné svazky energií, které vycházely z Ludmiliny před minutou a včera, a před týdnem a stále dokola každou vteřinu po několik let, kdy nic jiného nedělala nežli to, že se po těchto svých cestách z myšlenek pohybovala. Kde je teď, tam ji žádná zlá síla nedostrkala – tam dobrovolně o své vůli šla. Tam na tom místě, kam se svým životem dostala.

 

Je realita o trápení ve vztazích tvrdá, stejně tak i o nemocích?

Nebo je v přiznání si zodpovědnosti jasná nápověda k růstu, která začíná uvědoměním si síly, kterou disponujeme? Síly v našich myšlenkách, názorech, postojích, nápadech a z nich vyvozených vlastních závěrů, kterými se potom řídíme? A jak to dopadlo s paní Ludmilou? Nic z tohoto na vědomí vzít nechtěla. Zaměření sebe na citovou stránku života často drží „čtyřky“ v mylných závěrech, že oni přeci tolik trpí, takže je jasné, že jsou těmi, kdo mají pravdu a měnit by se měl hloupý a zlý okolní svět, který jim tolik ubližuje. Slova, informace, vysvětlování – vše šlo kolem ní. A víte, co zabralo? Automatická kresba. Ta je někdy účinnější nežli milion slov. O tom, jak jsem paní Ludmile pomohla automatickou kresbou, si povíme příště.